Osudný týden, aneb "Proč mě tam odvezli?" - Část 1.

8. září 2012 v 20:46 | Naty |  Příběh: Proč mě tam odvezli?
Pondělí 28. Května

A je tu zase pondělí… Vstávání mi nijak nevadilo, to šlo bez problémů, o to se postaraly prášky, které mi nasadila psychiatrička. Horší pro mě byl návrat do školy po tak kratičkém víkendu. Do školy jsem nikdy ráda nechodila, v období PPP se to ale ještě mnohem zhoršilo. Dřív jsem se tam alespoň bavila s přáteli, to se ale teď už říct nedalo. Už asi od listopadu jsem se kamarádům přestala úplně věnovat, přestala jsem si s nimi povídat, chodit ven, jen jsem za nimi chodila jak smrtka a tiše se radovala, když už jsem je na konci vyučování konečně setřásla.

Ráno jsem si dala mou klasickou snídani - misku cereálií s jahodami, banánem, medem a bílým nízkotučným jogurtem (pochopitelně až po zvážení, kdy jsem se ujistila, že nepřibírám). Už jsem se chystala odejít z domu… V tu chvíli jsem ale na kuchyňské lince něco spatřila. Poctivý čokoládový muffin, zakoupený ve francouzské pekárně. Nemohla jsem ho tam nechat jen tak ležet.. Během chvíle jsem ho měla v sobě. Pochopitelně se dostavily výčitky.. A napadlo mě, že ho půjdu vyzvracet.

Pár týdnů předtím jsem objevila novou techniku zvracení. Nemusela jsem si do krku cpát prsty, ani zubní kartáček, ani jsem nemusela pít vodu se solí… Bylo to tak jednoduché… Bude to znít opravdu hodně divně, ale s touto novou technikou mě zvracení i… bavilo. Stydím se, strašně moc se stydím.. ale je to tak. Nehnusilo mi to chuť snězeného jídla, naopak, když jsem zvracela hned po prohřešení, ještě se mi tím ta chuť na jazyk vrátila, ještě jsem si to jednou mohla zvracením vychutnat.. Pokud jsem to ale stihla do doby, než to jídlo nerozpustily žaludeční šťávy.
Rodiče ještě spali, nikdo to nezjistí. Koukla jsem se na hodinky, vlak mi měl odjíždět až za necelých 25 minut, zvracení ještě stihnu.

Zavřela jsem se na záchod a… Šlo to ven. I se snídaní. Zvracela jsem až do doby, kdy ze mě šla už jen voda, žaludeční šťávy a v některých případech dokonce i krev.
Když jsem dozvracela, dvakrát jsem po sobě spláchla, abych všechny stopy zamazala. Vyklopila jsem okénko, aby to tam nebylo po zvratkách cítit.

Koukla jsem na hodinky, vlak stíhám jen tak tak. Budu muset běžet. Cestou k domovním dveřím jsem prošla kolem zrcadla.. A opět jsem se zděsila svého vlastního výrazu v obličeji. Vypadala jsem.. nezdravě, dokonce jako kdyby mě někdo týral… Tváře jsem měla trošku propadlé, oči vytřeštěné, ve kterých jsem sama zaznamenala "volání o pomoc", nos ukoptěný (asi z nedostatku vitamínů? Nevím, ale v té době jsem měla pořád zarudlý a loupající se nos) a celý obličej byl takový… bledý.

První část cesty jsem běžela, pak jsem ale zjistila, že už to je zbytečné, stejně vlak stíhám… Přepnula jsem tedy na rychlou chůzi. Mezitím jsem zjistila, že brečím… Neměla jsem k tomu žádný konkrétní důvod, prostě jsem ale byla zoufalá. Už jsem tu nemoc nezvládala, vážně ne…Chtěla jsem si někam lehnout.. a moct tam ležet na dobu neurčitou. Nebo si jen sednout, vytáhnout mobil a hrát takovou nudnou hru, kde se vedle sebe skládají vždy tři kuličky. Nevím proč, ale hraním téhle hry jsem se tenkrát odreagovávala… Nikdo nechápal, proč to furt hraju, vlastně ani já ne.. Prostě to tak bylo.

Byla už jsem opravdu na pokraji zoufalství… Neměla jsem k tomu ale vůbec žádný důvod, dodnes nechápu, proč jsem se tenkrát tak cítila… Chtěla jsem prostě pryč, pryč odevšeho, pryč ze světa… Do školy se mi chtělo ještě méně, než kdy předtím, což už snad ani nebylo možné. Ne proto, že je tam nuda, že se tam učíme.. Bylo to z toho důvodu, že jsem chtěla být sama, topit se ve svých myšlenkách, aniž by mě někdo neustále vyrušoval.
Seděla jsem ve vlaku. Pustila jsem si ipod, mou tehdy nejoblibenější a nejposlouchanější písničku - Birdy, Skinny love. Také jsem poslouchala Just a little bit od Marie Mena. Hádám, že jsem pořád měla ten výraz, co jsem pár minut před tím viděla v zrcadle, ne-li ještě horší. Navíc jsem k tomu brečela… Přesto jsem si ale přála, aby tahle cesta vlakem nikdy neskončila. Ani nevím proč.. Vážně to zní hloupě, jako kdybych byla Žid za druhé světové války, kterého právě odváží do koncentráku.

Když vlak dojel do cílové destinace - Smíchovské nádraží, vypla jsem ipod a vystoupila z vlaku. Vlak měl pár minut zůstat na tomto nádraží, pak se vydat v opačný směr - zpět na ten vidlákov, kde jsem nastoupila. Chvíli jsem vážně uvažovala nad tím, že bych v něm zůstala… A vozila se takhle nonstop - sem a tam.
Těchto dětinských myšlenek jsem se ale vzdala a pokračovala v cestě. Do metra, projít obchoďákem, setkat se s kamarády, tvářit se, jak je ráda vidím a poté do školy…

První dvouhodinovka - tělocvik. Neměla jsem na to.. Neměla jsem na nic. Měla jsem pocit, že se každou chvílí sesypu. Převlékala jsem se. Když jsem tam stála jen ve spodním prádle, přistihla jsem spolužačky, jak na mě zírají. Dvě z nich si při tom něco nesrozumitelně šuškali.
T.S. zase začla říkat to, co říkala prakticky při každém těláku. ,,Naty, vždyť už jsi vážně vychrtlá, přestaň, začni jíst.. Vždyť už jsi hubenější, než já!". Tu poslední větu si tedy mohla odpustit. Ona zrovna je taková trochu oplácanější… Vždyť už jsi hubenější, než já, pche! Ještě, abych nebyla!
Po převléknutí se většina holek vydala do tělocvičny. Já ale jen zůstala sedět… Dala si nohy před sebe, objala je, svěsila hlavu… A začala znovu brečet. Opravdu nevím, proč… Nedokážu si to vůbec vysvětlit. Prostě.. Už jsem nic nezvládala, nic, nic a nic… T.S se otočila a ptá se mě: ,,Tak jdeme?". Všimla si, že tam schoulená na lavičce tiše brečím. Zavrtěla hlavou, koukla na mě a říká: ,,Natyyy, tak prostě začni jíst, ne?? Přestaň pořád dělat scény a vyvádět, nemá to cenu, vždyť máš takový skvělý život, máš rodinu, peníze, bazén… Co bys pořád chtěla?"
Ano, měla pravdu… Moc jsem se tenkrát litovala. Vstala jsem tedy a šla do té tělocvičny. Všichni už seděli na lavičce a čekali na nás. Když jsem procházela, A. mi tiše řekla: ,,Ty nohy!! Chci taky takový, jak to děláš?"
Když jsem si sedla k P. a T.S, P. se mě zeptal: ,,Co ti A. chtěla?"
,,Prý chce mít nohy, jako mám já…"
,,Cože??? No ty vole, copak nevidí, jak je to hnusný?"
,,Hmm… děkuju…"
,,Jak děkuju, můžeš si za to sama!"
,,No jo, já vím…"

Školní den jsem nějak přežila. Všímala jsem si, že na mě hodně učitelů zírá.. tak zvláštně. Jako kdyby váhali, jestli mě oslovit a zeptat se, co se mnou je. Matikářka mě dokonce chtěla sprdnout, že si nepíšu nic do sešitu, pak si ale všimla mého výrazu, její oči se střetly s mými, koukla na mě takovým… nepopsatelným pohledem, v půlce věty se zarazila a nechala mě být.

Přijela jsem domů.
,,Ahoj!"
Nedočkala jsem se ale žádné odpovědi. Že by nikdo nebyl doma?
Šla jsem do obýváku, seděla tam máma a tvářila se… jako kdybych něco provedla.
,,Ty… jsi zvracela?"
,,Cože? Proč bych měla zvracet? Já totiž.. eh.. ne!!"
,,Tak mi teda vysvětli, proč je upatlaný záchod a proč to tam smrdělo po blitkách."
,,Ehm… hmm… hm."
Neměla jsem co říct, byla jsem nahraná. Bez dalších slov jsem odešla do pokoje.

Během večera jsem šla několikrát vykonat potřebu. Téměř po každé mi do koupelny vběhla máma, aby se ujistila, že nezvracím.
Jedno mi bylo jasné - už to nesmím udělat..
Tedy.. Nechtěla jsem se tomu bránit, nenechám se přeci nikým připravit o jedinou vášeň mého života.. Už to ale nesmím házet do záchodu.

Pokračování příště :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 xo / fettsack | Web | 8. září 2012 v 21:28 | Reagovat

je to velmi zaujimave,ako poviedka,mas talent na pisanie,normalne sa tesim na dalsie pokracovanie som zvedava ako sa to vsetko stalo,a to s tym prechodom z any na miu dobre poznam,ale vracala som vzdy do igelitky ktoru som potom v noci tajne sla vyhodit do kontajnera tak sa o tom dlho nikto nedozvedel

2 Ený | Web | 8. září 2012 v 21:39 | Reagovat

Ty jo... Jsem ráda,že já bych nikdy nezvládla zvracet..
Jsem strašně ráda,že už si z toho venku:)

3 xo / fettsack | Web | 8. září 2012 v 23:55 | Reagovat

tak to som fakt zvedava na dalsi clanok...co sa tyka mojho jedalniku,viem ze to nebolo moc ale bolo to blbo rozlozene a nepravidelene:(inak zvyknem vecer miesto jablk jest mc donald ale s tym je konec,uz nechcem dalej priberat,chcem jest zdravsie a hlavne pravidelne

4 dona-gisele | Web | 9. září 2012 v 7:44 | Reagovat

Je fajn, že tohle všechno píšeš a je vidět, že to muselo být opravdu strašné, když si to takhle pamatuješ do nejmenších detailů.
Je hrozné tohle všechno číst, ale já si to moc ráda přečtu. O tvém super talentu na psaní ani nemluvě, napsala jsi to vážně krásně a procítěně.

Tímhle vším, co sis vlastně sama "zavinila" se ti asi dost změnil život, že? Běhá mi až mráz po zádech, když si uvědomím, co taková touha po hubených nohách a plochém břichu může způsobit a jak to člověka totálně "vydře".

Jsem ráda, že už jsi z té nejkritičtější fáze venku, ale myšlenky a vzpomínky jsou napořád..nejde zapomenout i kdybys chtěla, co?
Musím se přiznat, že jsi mi moc přirostla k srdci za tu dobu, co si píšeme. Ono to možná zní nelogicky a hloupě, když se známe jenom ve světe "online", ale to úplně stačí.
Těším se další článek, tenhle jsem přečetla naprosto jedním dechem..

5 natalinka | E-mail | Web | 9. září 2012 v 8:18 | Reagovat

téda, tak tohle jsem hltala jak divá. Už se těším na další část

6 Suzzy | Web | 9. září 2012 v 8:33 | Reagovat

miluju tvoje články! když sem tohle četla, běhal mi mráz po zádech.. chvíle zoufalství naprosto chápu, i já ve svém anorektickém období totálně plavala ve všem. je skvělé, že už si na dobré cestě tuhle děsivou etapu tvého života zahodit. držím ti palce, aby se ti dařilo do budoucna, k tomuhle životu už si se nikdy nemusela vrátit a abys zas byla šťastná, jako dřív:)

7 Rezzy | Web | 14. září 2012 v 22:08 | Reagovat

Ty nálady a beznaděj jsou hrozný :-( Píšeš moc hezky, dobře se to čte, jen škoda, že je to tak smutné no...
jinak ty písnička je i moje oblíbená, miluju celé její cd, poslouchám to pořád :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama