Osudný týden, aneb "Proč mě tam odvezli?" - Část 2.

9. září 2012 v 11:51 | Naty |  Příběh: Proč mě tam odvezli?

Úterý 29. května

Úterý… Úterý. Středa, čtvrtek, pátek… měla jsem před sebou už jen čtyry dny.Pak konečně víkend.. Jenže, co bylo po víkendu? Další škola!
Měla jsem pocit, že už nic opravdu nemá smysl.. I přes to, že jsem měla všechno, že mi v životě nic nechybělo, jsem nežila.. Já jsem jen přežívala. Se svým osudem jsem byla nějak smířená. I přes to zoufalství a hluboké deprese jsem se nechtěla zabít, ikdyž jsem to vlastně nevědomky dělala tím opakovaným přejídáním, zvracením a nejezením. Myšlenky na sebevraždu mě napadaly poměrně často, vždy jsem to ale zahodila s tím, že by si to moji blízcí nezasloužili. A že by to ode mě bylo vážně sobecké, nesmím se tolik litovat. Rozhodla jsem se tedy, že se přestanu neustále zabývat svými pseudoproblémy, a že budu prostě nějak přežívat… Vše jsem viděla černě, stejně jednou umřu, tak teď hold jen na smrt čekat.

To, co jsem si slíbila jsem se snažila dodržet - přestanu se litovat. Přestanu na sebe neustále upozorňovat, doprošovat se pozornosti, lítosti a začít také trochu myslet na ostatní. Myslím, že po psychické stránce jsem na tom byla podobně, jako předchozí den. Nic se od toho dne nezměnilo, snad jen to, že jsem byla trošku vyrovnanější a smířenější se svým "osudem".

Když jsem odcházela do školy, přiběhla za mnou mamka.
,,Nezvracela jsi?"
,,Ne!"
Už mě to štvalo, jak mě neustále podezřívali a kontrolovali. Nedivím se tomu, měli o mě strach, také bych měla o dítě strach.
,,Co budeš mít k obědu?"
,,Nevím.. asi kuře na kari s rýží…"

Tohle byla lež. Ani by mě nenapadlo si tehdy koupit teplý oběd. Mrzelo mě, že musím lhát, ale kdybych mámě řekla o svém skutečném obědu - o diabetickém ochuceném odtučněném tvarohu.. Asi by to s ní seklo.
Nevěřila mi. Věčer jsme měli grilovat, lososa, nebo kuřecí prsa. Nebylo úniku, musela jsem s nimi večeřet.

Den jsem nějak přežila. Ve škole jako obvykle nevnímala, celé dopoledne sledovala hodinky a těšila se na "oběd".
Konečně jsem se oběda dočkala. Vyšli jsme s P. a TS. Ze školy, směrem k obchodnímu centru, kde vždy obědváme.
Automaticky jsme všichni tři zamířili k Tescu, první si tam kupuji svůj "oběd" já, oni pak jdou někam do fastfoodu, dají si nějakou srajdu, zatímco já si tam pomalinku vychutnávám svůj ovofit.
Zamířila jsem k regálu, kde je prodávají. Tohle bylo největší rozhodnutí mého dne - jakou příchuť si vybrat? Jahoda, višeň, nebo ananas… Kdyby měla jedna z nich třeba jen o jednu kalorii méně, okamžitě beru ten. Ale všechny tři mají úplně stejně.. Rozhodla jsem se pro ananas.

T.S se na mě koukla:
,,Dneska jen jeden?"
,,Hm."
Vyměnila si s P. pohled a zamířili jsme k pokladně.

Konečně ten den včetně odpoledky utekl. Celé odpoledne jsem myslela na tu pomalu se blížící večeři. Měla jsem z toho hrůzu. Ze školy se vracím po sedmé hodině večerní. To, že bych takhle pozdě jedla teplé jídlo pro mě bylo naprosto nepředstavitelné. Kdyby mi neznemožňovali to zvracení, mám to pojištěné a jsem v pohodě.. Jenže takhle? Celé odpoledne jsem na to musela myslet, co budu dělat? Co si počnu? Vážně nechápu, proč jsem to tolik řešila. Je spoustu smysluplnějších problémů, kterými bych se mohla zabývat… Záviděla jsem spolužákům, že své jídelníčky nemusí řešit. Prostě vyjdou ze školy, cestou se staví v KFC, dají si longera, pak čekají do půl deváté hodiny večerní, než jim někdo uvaří večeři v podobě těstovin se smetanovou omáčkou… A jsou v pohodě. To jen já tolik nadělám kvůli celozrnným těstovinám a grilovanému kuřecímu masu.

Bylo to pro mě utrpení, ale snědla jsem to. Tvářila jsem se, jak mi to chutná, přitom jsem trpěla. Bála jsem se, že to půjde hned do tuků… Bála jsem se, že se z mé udržovací váhy 55 nakonec vyklube nějakých "ošklivých" 57. Když jsme jedli, přemýšlela jsem, jak se toho jídla zbavit. Bylo to ale opravdu hloupé! Byla to jen troška celozrnných těstovin, kuřecí grilované maso a dvě nakrájená rajčata. Když se nikdo nedíval, velký kus masa jsem spolu s pár těstovinama hodila do květináče kousek ode mne. Uf, nikdo si toho nevšiml…

Přišla jsem do pokoje. Připadala jsem si plná, přecpaná, tlustá… Musela jsem to vyzvracet… Byla jsem zoufalá, tekly mi slzy, přibrání bylo mou noční můrou. Pak jsem ale pohledem zavadila o koš. Byla v něm igelitka.. Pro jistotu jsem se ale pojistila ještě jednou, aby to náhodou neruplo.

Zapla jsem rádio na plné pecky, aby nebylo slyšet případné dávení.. A všechno jsem to hodila do koše. Jelikož jsem při tom hodně pila, byl koš zvratek víc než do půlky plný. Co teď s tím? Co když se ten zápach rozšíří po domě a někdo mi na to příjde?
Popadla jsem tedy koš. Byl těžký, musela jsem ho držet oběma rukama a i tak jsem měla co dělat, aby mi nespadl na zem a jeho obsah se nerozlil po podlaze.
Snažila jsem se ho jíst vynést nenápadně, ale prošla jsem kolem mamky, málem jsem do ní narazila. To by byl celkem průšvih, kdyby mi ten koš vypadl z ruky a jeho obsah skončil na máminých nohou.
,,Kam jdeš?"
,,Vynést koš, copak to nevidíš?"
,,Ty.. jdeš vynést koš? Co se to s tebou stalo? Že bys konečně dostala rozum a začala si uklízet?"
,,Hmm.. jo no."
Měla jsem štěstí, nepřišla mi na to. Alespoň pro zatím.

Středa 30. května

Nic se nezměnilo. Všechno šlo zatím při starém. Ani na mé psychice. Byla jsem opravdu už se vším smířená..
Ráno jsem si dala svou obvyklou snídani. Čas ve škole jsem zabíjela tím, že jsem spočítala svůj energetický příjem za celý den… Dnes večer měla být rodinná oslava, dorty, chlebíčky…

Bála jsem se toho. To, co jsem se chystala udělat už jsem párkrát udělala. A po každé mi to prošlo. Školu jsem měla mít opět do 17:45ti. Kdybych se někde zdržela, oslavě bych se tím stejně nevyhla, určitě tam všichni budou až tak do devíti do večera. Určitě mě přinutí něco sníst. Předchozí den mi táta "promlouval do duše". Prý, ať nedělám pořád scény a ostudu, že tohle jíst nebudu a támhleto jíst nebudu. Že na to nikdo není zvědavý.

Věděla jsem, že budu muset na oslavě jíst.. Byla jsem tedy rozhodnutá tohle udělat - ve vlaku jsem vytáhla žákovskou a napsala jsem si sama na odpoledne omluvenku. Ne snad proto, abych dorazila včas na oslavu, ale abych stihla zaběhnout ještě do fitka, blbnout tam do doby, než mi přístroje ukážou 700 spálených kalorií (což bývalo průměrně jen tak pro představu hodinu a půl) a pak se s klidem vydat domů.

Nebyla jsem na české škole, tady to bylo s absencemi trochu jiné. Omluvenka se vždy musela přinést předem. Pokud bych jí nepřinesla, volali by domů rodičům, kam jsem zmizela.

Vše šlo podle plánu, obědu se spolužáky jsem se vyhnula, setřásla je s tím, že jdu k doktorovi. Vychutnala jsem si svůj ovofit (tentokrát to tuším byl jahodový) a k tomu jsem si vyjímečně mohla dát müsli tyčinku, abych měla sílu.
Jela jsem tedy do té posilky. Nikdo tam v tu dobu nebyl, měla jsem to tam skoro sama pro sebe. Jen přede mnou byly dvě silnější paní. To mě motivovalo k tomu, abych zvýšila svůj výkon, nechtěla jsem vypadat, jako ony.
Stejně jsem si ale cestou domů plánovala, co s tím jídlem z oslavy udělám. Opět to vyzvracím do koše. Proto jsem si s klidem dala tři dortíky, dva chlebíčky.. Rodičům to bylo trochu divné a začali mě podezřívat. Nechtěli to ale na oslavě rozebírat, jen jsem to vyčetla v jejich výrazech.

Pak se opakoval scénář ze včerejšího dne. Zvracení do koše. Při vynesení "odpadků" jsem rodiče opět viděla, bylo už jim to trošku divné… Pak mě přinutili ještě k jednomu dortíku, že to prý potřebuju. Ten jsem pak ale opět vyzvracela. Už jsem to ale nemohla vynést, to už by opravdu bylo nápadné. Musela jsem to v tom pokoji nechat. Alespoň jsem vyvětrala, protože to tam po chvíli začalo zapáchat.

Večer jsem se šla naložit do vany. Mezitím, co se napouštěla voda jsem se na sebe koukala do zrcadla. Nechápala jsem, co na mně vidí všichni tak vychrtlého… Nepřipadala jsem si v tu chvíli přímo tlustá, ale úplně normální, trošičku silnější holka. Když už jsem chtěla vlézt do vany, vešla do koupelny mamka, aby si vyfénovala vlasy.
Když si mě všimla, nemohla tomu uvěřit.. Připadala jsem jí vychrtlá. Začala na mě skoro hystericky křičet, ať s tím něco dělám, že vypadám nechutně, že je to hnusné. A prý mě zítra zváží. Jestli budu mít pod 60, bude "zle".
Zatímco jsem byla ve vaně, slyšela jsem jí, jak se hádá v ložnici s tátou. Neslyšela jsem to konkrétně, ale oba brečeli a překřikovali se.

,,Já vím, že je vychrtlá, ale co s tím mám doprdele dělat?"
,,Ale ty jí v tom ještě podporuješ!"
,,Nepodporuju, prostě jí pošleme do nemocnice, tohle už nemá cenu! Ještě mě tu podezřívej, že v tom jedu s ní!"
,,Ale vždyť za chvíli už bude vypadat jako ta francouzská modelka, co umřela, vždyť to je hrozné, takhle to přece dál nepůjde! Viděl jsi ty její záda a nohy?"
,,Já vím jak vypadá, nemusíš mi to pořád opakovat!"
A takhle to pokračovalo. Byla jsem bezmocná.. Zoufalá… Nevěděla jsem, co budu dělat. Chtěla jsem už vylézt a vrátit se do svého smradlavého pokoje, ale nesebrala jsem odvahu - nechtěla jsem, aby rodiče slyšeli, jak provokativně jdu po chodbě.
Čekala jsem tedy ještě pár minut a šla jsem spát.

Pokračování příště :)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 56789 | 9. září 2012 v 13:32 | Reagovat

stejně si myslim že si si to vimyslela asi každý člověk by za tohle byl zavřenej na 5 let do blázince nevim o co ti jde ja ti teda nevěřim ani slovo

2 Naty :) | Web | 9. září 2012 v 13:39 | Reagovat

[1]: Ok, neberu ti to :)

3 56789 | 9. září 2012 v 13:57 | Reagovat

a ještě mi to potvrzuješ :DDDD Holka ty máš dost :DDD

4 Naty :) | Web | 9. září 2012 v 14:02 | Reagovat

[3]: Neumíš číst? Prostě jen nemám zapotřebí to všelijak dokazovat ;) Je mi opravdu jedno, kdo mi věří, a kdo ne...

5 Karolína :) | E-mail | Web | 9. září 2012 v 14:40 | Reagovat

[4]: Heleď, ty číslice...všechno jsem tady s Natkou "zažila" byť jen virtuálně...jsem svědek tadytoho všeho co napsala..a byla na psychiatrii-když nevíš, nekomentuj!..

6 Terez | 9. září 2012 v 14:44 | Reagovat

Naty..to je síla. Teda, měly bychom napsat nějakou knížku. Když si vzpomínám na to, kolikrát jsem lhala, dovedla rodiče k slzám, hádala se...atd...jako ty.
Hrůza. Je hrozný kolik nám to vzalo rozuu, úplně obsadilo mozek- vem si, žes celý den nemyslela na nic jiného, jak co nejúčinněji spálit nebo vyzvracet to či ono. Zatímco ostatní mysleli na to, co budou odpoledne dělat, jestli nezajít do kina, nedat si dobrou pizzu...my jsme počítaly kalorie a cvičily jako blázní - vždyť jsme byly blázni. Když se na to zpětně dívám, beru to jako blbost, trápení, období deprese, hlouposti...jako nějakou černou mlhu, ze které není úniku, jako kdybych byla zavřená v betonové cele, křičela, ale nikdo mě neslyšel, nezajímal se, nechápal. Jsem ráda že už je to alespoň trochu za mnou. Jinak máš krásný styl psaní a úplně s tebou soucítím, taky jsem byla zoufalá, nevěděla co dělat a naději jsem neviděla.
Keep yourself alive!!!

7 Terez | 9. září 2012 v 14:45 | Reagovat

[3]: Jestli tou nevěříš, něvř, ale já byla s Naty zavřená na psychárně se stejným problémem :*

8 Karolína :) | E-mail | Web | 9. září 2012 v 16:18 | Reagovat

Natty,,..je to šílené.. :(..prostě jak nám ta nemoc dokáže vygumovat mozky...dokáže nás donutit k tomu,chovat se jak zvířata...jen abysme nemusely přijmout nějaké kalorie "navíc"..je to šílené-ale inspirovala jsi mě..taky si něco takového sepíšu...ať pak za pár let vím, jak to všechno bylo...

9 StrangeX | 9. září 2012 v 16:50 | Reagovat

Běhá z toho mráz po zádech..Píšeš hrozně pěkně Naty :)

[1]: Strašně miluju lidi kteří hovno vědí a mají hrozně velký řeči jako by byli u toho. Ty už se radši vůbec nevyjadřuj. Pokud tomu nevěříš tak tento blog nečti a nekomentuj nikdo tě nenutí.

10 dona-gisele | 9. září 2012 v 21:37 | Reagovat

tohle je fakt děsivý, ale je dobře, že si to takhle všechno píšeš...
nikdy dřív jsem si nemyslela, že by tahle nemoc mohla být tak hrozná :(

těšim se na pokračování, doufám, že při dalšim článku už nebudu mít tak mokrý oči, jako při čtení tohohle :)

11 xo / fettsack | Web | 10. září 2012 v 0:06 | Reagovat

ja ti to verim vsetko a uplne to chapem sama som si niecim podobnym presla,a nevsimaj si take blbe komentare,nechapem co hladaju ludia co nemaju o ppp ani sajnu na takychto blogoch,len aby nezmyselne urazali,proste takich treba len ignorovat... a uz som zbedava na pokracovanie ;-)

12 Eva | E-mail | 10. září 2012 v 8:45 | Reagovat

Je dobře se z toho vypsat. Počkej, až já to jecnou napíšu. Ale budu museb být zdravá. Snažím se.

13 AnN. | E-mail | 11. září 2012 v 3:45 | Reagovat

Nejhorší je, že v těch příbězích vidím sebe... ne na chlup stejně, ale velmi podobně... začínám se bát.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama