Osudný týden, aneb "Proč mě tam odvezli?" - část 3.

13. září 2012 v 22:00 | Naty |  Příběh: Proč mě tam odvezli?
Čtvrtek 31.5.

Bylo mi lépe, tedy jsem si to alespoň myslela. Už jsem viděla svět trochu barevnější, než v předchozích dnech. Jsem si jistá, že to bylo blížícím se víkendem.

Ráno jsem po své klasické snídani v podobě sypaného müsli s bílým jogurtem, medem, jahodami a oříšky využila příležitosti. Zatímco rodiče spali, "nenápadně" jsem šla vynést koš. Určitě tušíte, co v něm bylo… Nebo spíše "blilo". Tentokrát jsem měla štěstí, nikdo mi cestu k popelnici nezkřížil. Pronásledována strachem z načapání jsem co nejrychleji a nejtišeji otevřela domovní dveře. Ani jsem se nenamáhala zdržovat se obouváním nějakých bot, vyběhla jsem ven bosa. Bylo to strašně napínající, bála jsem se, že mě někdo načapá, ať už rodiče, nebo náhodní lidé procházející po chodníku. Musel by to být celkem zvláštní zážitek, vidět v šest ráno při poklidné chůzi do práce vysokou dívku ve volné noční košilce vylévat nechutný obsah koše do přeplněné popelnice…

Tentokrát se vše podařilo, sice toho trochu z plné popelnice vyteklo, ale toho si snad nikdo nevšimne… Vrátila jsem se tedy do domu, dala do koše nový igelit a pokračovala v přípravě do školy.
Měla jsem šílenou chuť na sladké. Tedy, tomu se nedá říkat chuť… Ten, kdo si neprošel záchvatovým přejídáním to asi jen tak nepochopí. Nebyla jsem závislá na té chuti, ale na tom pocitu, že se přecpávám, že se mi sladkým plní konečně po dlouhé době pusa. Tělo si to prostě žádalo. Když se teď dívám na své staré hladovníčky, nechápu, jak jsem kdysi mohla mít pocit, že jím dostatečně a vyváženě. Vůbec není divu, že tělu něco scházelo…

Opět mi zbývalo do odchodu z domu ještě mnoho času. Tiše jsem pootevřela dveře do ložnice rodičů, abych se ujistila, že trvdě spí. Zatím jsem se krotila, přežer jsem si plánovala až na odpoledne. Proto jsem se tedy zmocnila "jen" ½ tabulky čokolády, hrstkou zapékaného müsli a banánem. Jako vždy se dostavily výčitky, pocit, že najednou všude "špekatím". S tímhle pocitem jsem nemohla odejít z domu, prostě jsem to nesnášela, celý den bych měla zkažený, chodila bych se každou přestávku kontrolovat na toalety, jestli mi náhodou někde nenarostl špek a musela bych na to pořád myslet.

Proto se opakoval stejný scénář, jako v předchozích dnech. Šlo to ale ven i se snídaní, takže jsem z domu vyšla s kručícím žaludkem. Vím, že se zvracením nezbavím všech kalorií, většina cukrů se stačí vstřebat již v ústech. Stejně jsem to ale dělala. Tohle mě ale přivedlo do toho začarovaného kruhu, přejídání vedlo ke zvracení, a zvracení vedlo k dalšímu přejídání.

Tento den jsem kupodivu byla i celkem společenská. Snažila jsem se netopit ve svých myšlenkách a trochu se zapojovat do kolektivu. Šlo to ztěží a necítila jsem se dobře, ale nechtěla jsem zase celý den promlčet.
Celý den jsem se hrozně potila. Přitom zas takové vedro nebylo, nebyla jsem nijak zvlášť teple oblečená… Jsem si skoro jistá, že to mělo s hladověním, přejídáním a zvracením spojitost.
První dvě hodiny kupodivu utekly rychle. Jenže pak se stalo něco, co mě absolutně vyvedlo z míry, co mi zajistilo naprosto... Zvláštní zážitek. Možná to tu nebude znít tak strašlivě, jak to popisuji… Ale věřte mi, že to dokáže s člověkem udělat hodně.

Měli jsme hodinu technologie. Nic zvláštního, půlka třídy si povídala, druhá půlka "spala", někdo i poslouchal.. Prostě klasická hodina s naším "úžasným" učitelem. Také jsem skoro usínala, vyrušilo mě ale zavrnění mobilu v mé kapse. Zjevně SMSka. Byla jsem si jistá, že mi zase píše Vodafone, nebo někdo, kdo mi chce nabízet všemožné tarify za skvělé ceny.
Vytáhla jsem tedy mobil a pod lavicí najela na tu SMSku. Máma.
Zobrazila se mi jen první část věty, dále jsem musela kliknout, aby se mi správa zobrazila celá.
Už když jsem ale četla těch prvních pár slov, tušila jsem, o co jde.
,,Natálie, co mají zname….(Číst dál)"
Chvíli trvalo, než jsem sebrala odvahu. V duchu jsem se modlila, aby to tak nebylo… Ne, určitě se pletu. Určitě!!!
Nadechla jsem se, vydechla a klikla, aby se mi zpráva zobrazila celá.
,,Natálie, co mají znamenat ty zvratky v tom koši???"
Ne. Nemohla jse. Byla jsem úplně… V životě jsem se dozvěděla hodně špatných zpráv, tohle ale byla jedna z těch nejhorších. Ztuhla jsem. Nad svou reakcí jsem nepřemýšlela.. Vyšlo mi to z úst samo. Aniž bych to dělala záměrně, přerušila jsem výklad učitele svým dlouhým a zoufalým výkřikem.
,,NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!"
Všichni ve třídě zmlkli, včetně učitele. Podívali se na mě a začali se smát. Když si někteří všimli mého výrazu, který byl tuším podobný, jako ze "Vřískota", smát se přestali.
Byla jsem mimo sebe. Úplně, naprosto….

Nejradši bych vylítla se třídy, zavřela se na záchod a bouchala hlavou do zdi až do bezvědomí.
Po hodině se mě mí kamarádi ptali, co se mnou je, co se stalo, co jsem se dozvěděla. Mysleli si, že mi někdo umřel. Pořád to ze mě tahali, nechápali, že o tohle se s nikým dělit nechci.
Pak jsem s mámou ještě prohodila pár SMSek. Jediné, co mě napadlo odepsat bylo, že mi nemá lézt do pokoje, že si za to může sama. Dozvěděla jsem se, že mi ten koš vyhodili a že už v pokoji žádný mít nebudu. Tak je to dodnes, pořád mi nevěří, proto musím odpadky nosit až dolu do kuchyně.
Ale co jsem mohla dělat? Plánovala jsem si přežer, a všichni mi překazili plány. Litovala jsem sama sebe, jak jsou na mě ostatní oškliví a jak mi nepřejou štěstí.

Po škole mě tedy napadla jen jedna věc - návštěva Tesca a zakoupení nového koše. Žádný se mi ale nevešel do batohu, tak jsem si musela vystačit s několika hlubokými mísami. K tomu jsem si koupila nějaké sladkosti, které jsem do sebe házela cestou ve vlaku. Lidi po mně museli koukat divně, v tu chvíli mi to ale bylo nějak jedno, pořád jsem byla tak rozhozená z dopoledne, že jsem ani pořádně nevnímala, co dělám.
Misky jsem si v pokoji ukryla ve skříni, do jedné jsem hned vyzvracela ty sladkosti. Máma byla ohromená tím, co jsem provedla. Uvědomovala si, že už jsem na tom vážně špatně. S tátou se dohodli, že mi dají ještě poslední šanci, pak mě odvezou do Motola.

Misku jsem šla pak vylít do záchoda, naštěstí mě nikdo nenačapal. Aby neměli rodiče podezření, že když nezvracím, tak nejím, šla jsem si namazat dva celozrnné toastové chleby cottagem. Vůbec jsem na to neměla ale chuť, i přes to, že jsem většinu snězeného jídla vyzvrátila jsem se cítila už přecpaná, už jen při pomyšlení na jídlo mi bylo zle.
Dokázala jsem do sebe narvat tedy jen jeden. Ten šel ven sám, ani jsem ho vyzvracet nechtěla.
Ten druhý už jsem prostě nedala, odnesla jsem ho tedy do ledničky, že si ho dám později.
Po chodbě ale neustále někdo chodil, neměla jsem příležitost jít misku opět vylít. Proto jsem jí dala do skříně a doufala, že černé svědomí nějak zaženu.

Po chvíli mi ale vrazili do pokoje oba rodiče, co prý mají znamenat ty zvratky všude na zemi. Nejspíš jsem je tam nevědomky trošku nacákala při vylévání těch misek… Nedokázala jsem jim to vysvětlit, byla jsem mimo sebe, mimo vše, nic jsem nevnímala, chtěla jsem daleko od všeho. Daleko od lidí, prostě si jen někam lehnout, zavřít oči… A nic necítit.
Rodiče se dohadovali, jestli mě tam tedy odvezou. Prosila jsem je… A dostala jsem ještě poslední šanci. Dali přede mne ten druhý toast, že ho mám teď hned sníst. Nechtěla jsem, ale také jsem nechtěla do Motola. Takže jsem se přemohla, přemohla jsem tu nechuť.. A ten zdravý a nezávadný toast jsem s výčitkami snědla. Zůstal ve mně. Ale večer jsem nemohla usnout, několik hodin jsem v posteli brečela. Říkala jsem si, že do Motola asi opravdu patřím… Už jsem to nezvládala a věděla jsem to. Co přinese další den? Doufala jsem, že to nebude tak zlé, jako dnes, nebo snad ještě horší. Po několika hodinách breku a zoufalství se mi podařilo usnout.
K mému štěstí…nebo smůle? Jsem se ale druhý den probudila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana | 13. září 2012 v 22:33 | Reagovat

Hustý! Neuvěřitelný! Suprově se čte!!

2 xo / fettsack | Web | 14. září 2012 v 0:20 | Reagovat

ten pocit si viem uple predstavit s tou smskou:(( a uz som zas zvedava na dalsie pokracovanie

3 Hanka | 14. září 2012 v 10:57 | Reagovat

Jezis to je teda huste nechutne :( Hele a co bys delala kdyby tys byla v kuzi rodicu..? Zjistila, ze tohle dela tvoje dcera..? Ja si to vubec nedovedu predstavit, musi to byt sileny :(

4 Suzzy | Web | 14. září 2012 v 15:14 | Reagovat

wau! to je vážně dech beroucí příběh..!!!
určitě piš dál, moc mě baví to číst, ikdyž je to tvoje netmavší část života.. sem ráda, že si na dobré cestě k uzdravení se:)

5 AnN. | E-mail | 14. září 2012 v 15:41 | Reagovat

P O M O C. Mám to takhle stejně... akorát mi na to ještě nikdo nepřišel... jen jednou, ale to je už hodně dávno. :(

6 Naty :) | Web | 14. září 2012 v 20:54 | Reagovat

[3]: Tím článkem jsem rozhodně nechtěla zastávat své tehdejší chování... Vím, že pro mě rodiče udělali vše, co mohli, chtějí pro mě to nejlepší. Kdybych byla já v jejich kůži? Vůbec, ale vůbec nevím... Asi bych to dítě přerazila :D (obrazně řečeno)

7 dona-gisele | 14. září 2012 v 21:42 | Reagovat

prožila sis svý, zní to děsivě, prožívat to muselo bejt hrozný a rodiče to asi taky měli těžký ..

8 Rezzy | Web | 14. září 2012 v 22:20 | Reagovat

Tohle si fakt nedovedu představit :-( Je mi hrozně líto, že jsi něco takového musela prožívat, určitě to bylo těžké pro tebe i pro rodiče, kteří se o tebe báli. Jsem moc ráda, že už jsi na tom lépe!

9 natalinka | E-mail | Web | 14. září 2012 v 23:46 | Reagovat

taky jsem se vždy bála, že nějaké skleničky se zvratky u mě najdou

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama