Osudný týden, aneb "Proč mě tam odvezli?" - část 5.

15. září 2012 v 22:57 | Naty |  Příběh: Proč mě tam odvezli?
Bylo to… Strašné.
Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy beznaděje.
Mamky výraz byl nepopsatelný…
Ze schodů se ozývaly pomalé dunivé kroky. Tátovy kroky. Ano, znám členy své rodiny tak dobře, že dokážu poznat, kdo jde nahoru jen podle sluchu.
Chtěla jsem vrátit čas, vyčítala jsem si to zvracení.. Vždyť jsem vůbec nemusela.. Proč jsem to vlastně dělala? Co se mnou udělají teď?
Táta vešel do pokoje. Z jeho výrazu jsem vyčetla, že už tuší, o co jde. A jeho obavy se zřejmě potvrdily, když ucítil ten puch zvratků.

,,Koukej, co jsem zase našla… Já.. už nemůžu. Ať si sbalí věci a odvezeme jí tam, teď hned."
Táta s ní nemohl, než souhlasit. V jeho hlase bylo slyšet, že jsem ho opravdu zklamala.
Pak ale máma už byla opravdu na pokraji sil. Silně mě uchopila za ramena a začala s mým nehybným tělem tvrdě třást.
,,Proč jsi to zase udělala?? Proč? Proč? Nám to děláš schválně? Copak už jsi nás nenatrápila dost? Se v tom už vyžíváš, co? Jsi spratek, tohle si nezasloužíme ty hajzle!"
Ano, až tohle mi řekla. Já jsem jí ale v tu chvíli chápala.. Sama bych své dítě v téhle situaci asi přerazila.
Pak to ale zašlo ještě dál, vší silou mě mamka odmrštila ke skříni, na kterou jsem tvrdě dopadla levou stranou těla a dost to bolelo. Bolest v levém rameni jsem cítila ještě následujících pár dní.
Táta ale rychle zakročil.

,,Nech jí, je prostě nemocná!". Otočil se na mě a tím samým chladným hlasem mi řekl, abych si zabalila věci, že jedeme.
Mezitím do dveří strčila svůj prasečí čumáček má sestra. V tu chvíli jsem měla chuť jí ty dveře zabouchnout před nosem, co se do toho zase plete?

Sedla jsem si na postel, odmítala jsem cokoliv dělat. Tvrdohlavě jsem si stála za svým, že nikam nejedu. Stejně jsem ale věděla, že už mi další šanci nedají, že se tomu tentokrát už nevyhnu.
Rodiče ale nehodlali už ustoupit, tak mi věci zabalili sami. Já jsem tam jen přihodila svůj ipod, bez kterého bych tam nepřežila, nabíječku a svůj sešit s Čínštinou. Také sešit, který měl v následujících týdnech sloužit jako můj deníček. Věděla jsem, že tyhle věci budu potřebovat, a nemýlila jsem se.
První, co jsem vykoktala bylo: ,,Já ale nemůžu vyjít z domu, mám vlastné masy..". Ne, není to překlep, byla jsem v tu chvíli tak zmatená, že už jsem blábolila nesmysly.

Nějak se jim podařilo mě zatáhnout do auta. Rodiče se dohodli, že mě odvezou na urgentní příjem, řeknou tam, co mám za problém a doktoři už dál usoudí, co dál. Tušila jsem ale, že to bude překlad rovnou na psychiatrii…
V autě jsme seděli mlčky.nějak jsem to všechno pomalu vstřebávala. Mezitím jsem si zarývala nehty do kůže na rukou, až do krve… Ani jsem nebrečela, nemohla jsem. Ještě jsem nebyla v tom stádiu, zatím jsem to jen pomalinku udiveně vstřebávala.. Návaly pláče se dostavily až v následujících dnech.
Nic jsem nedokázala vnímat.. Chtěla jsem zmizet. Prostě se vypařit. V rádiu zrovna hrála písnička od Christiny Perri - Jar of hearts. Nevím, proč si to tak pamatuju.. Prostě mě v tu chvíli chytla ta melodie, pomalá, taková.. autentická.
Nic jsem nevnímala, jen jsme prostě seděli v čekárnách, občas jsme se přemisťovali do jiné čekárny.. Pak jsme přišli na řadu.

Byl to takový starší malý brýlatý doktor s legračním hlasem.. Tedy spíš hláskem.
Rodiče vše vylíčili, řekli také, že by si přáli překlad na dětskou psychiatrii. Doktor tam prý zavolá, jestli je volné místo, ať si zatím sedneme do čekárny.
Čekali jsme tam asi hodinu a půl. Veškerý čas jsem netrávila jinak, než tou hloupou hrou na mobilu, při které jsem nemusela na nic myslet.
Za námi seděla nějaká čínská rodina, pamatuju si to. Jak už možná víte, o Čínu a Čínštinu se zajímám, takže jsem odposlouchávala a snažila se něčemu porozumět.
Po dlouhé chvíli nás tam zavolal. Prý jsou volná místa, ale první mi musí udělat rozbory krve a takové to klasické přijímací vyšetření. Nebránila jsem se tomu, chovala jsem se, jako hadrová panenka.
Pamatuju si, že tam byly dvě sestřičky, jedna mi brala krev a ta druhá si stěžovala, jakou má chuť na klobásky a na žele bonbony, že si je okamžitě musí jít koupit. Poprvé za dlouhou dobu jsem se pousmála. Jestlipak mě budou na psychiatrii také čekat klobásy?

Všechny vzorky udebrány, včetně moči. Dostala jsem kelímek a ukázali mi, kde jsou toalety. Teprve, když jsem stála u umyvadla se dostavily slzy. Chtěla jsem zmizet. Utéct. Vážně jsem přemýšlela, jak to provést.. Nic mě ale nenapadlo. Chvíli jsem tam ještě zůstala a užívala si poslední hubené chvíle. Vyhrnula jsem si triko, prsty jsem přejela po žebrach, prohmátla propadlé bříško, na kterém byly vidět svaly…
Museli jsme si ještě sednout do čekárny a čekat na výsledky. Trvalo to opět dlouho. Chtělo se mi příšerně spát, tak jsem se natáhla na sedačky, ale neusnula jsem.
Pak nás konečně zavolali zpět do ordinace. Byla tam jakási doktorka.. Tušila jsem, že je to psychiatrička. Dost chladně mě vykázala z ordinace, aby mohla mluvit jen s rodiči.
Šla jsem si tedy zpět sednout a jen jsem čekala…
Po dlouhé chvíli z ordinace vyšli mí rodiče, spolu s tou doktorkou. Nikdo se ani nenamáhal mě informovat o tom, co se bude dít.

Mlčky mi naznačili, ať jdu za nimi. Vyšli jsme z budovy. Nevěděla jsem, kam jdeme, ale tušila jsem to.. Venku už byla tma. Bylo už určitě po půlnoci.
Zamířili jsme do jakési jiné budovy, najednou jsem se ocitla v místnosti, kterou jsem si pamatovala ještě z ledna. Byly tam židle.. A velký plakát, na kterém byly informace o mentální anorexii a bulímii.
,,Tak, Natálie.. Rozluč se s rodiči."

Na nic jsme se nezmohla, nechtěla jsem se už na rodiče ani podívat. V tu chvíli jsem jim to všechno děsně zazlívala. Máma mi dala pusu, táta na mě mluvil.. Já se ale nezmohla na nic, než na chladné ,,Ahoj".
Doktorka otevřela ty dveře.. A byli jsme vevnitř. Už nebylo úniku.
Šly jsme do jakési místnosti vedle sesterny, kde se mnou začala mluvit. Ptala se mě na všechno, co se vlastně stalo, jak to mám s jídlem, proč zvracím, co jsem dnes a včera snědla…
Pak mi řekla, že by to bylo všechno. Měla jsem se převléct do pyžama a jít vedle do sesterny. A pak… zmizela.
Převlékla jsem se, chvíli tam stála.. a pak sebrala odvahu a vešla do sesterny.

Pokračování příště :) (ano, ještě jedno bude :)

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Luna | Web | 15. září 2012 v 23:12 | Reagovat

Píšeš o mých dobře známých pocitech, úplně jako bych se v tom viděla...Je to fakt děsivé to všechno, ale píšeš hrozně čtivě, Naty, nemůžu se od toho odtrhnout...

2 xo / fettsack | Web | 15. září 2012 v 23:34 | Reagovat

presne take veci mi hovoril foter,ze to robim naschval,aby som ho nasrala a blaa:(( nikdy neuzna ze je to choroba:(ale co uz...inak sa velmi tesim na tu zaverecnu cast ako to vsetko dopadne:O

3 dona-gisele | E-mail | Web | 16. září 2012 v 7:40 | Reagovat

Moc dobře si pamamatuju, když jsi na blog napsala, že tam jedeš. Strašně moc jsem na tebe myslela, jak to tam asi bude probíhat, jak se asi musíš cítit.

Tomuhle se říká naprostá bezmoc, prostě člověk už nemůže, čeká ho spousta vyptávání, přemlouvání, nařizování...musela ses cítit příšerně, asi jako kus nepotřebného hadru..aspon já bych se tak určitě cítila.
Napadlo mě, co kdybys po uzavření týhle série článků napsala článek, ve kterym by byl tvůj nynější názor na tohle všechno, jak na to vzpomínáš, prostě jak se na to koukáš teď? :)

4 Lucáš | 16. září 2012 v 9:06 | Reagovat

Také jsem tam byla...s anorexii.Moc hezky to zaznamenáváš.Úplně tě chápu se záchvatovitém přejídám a zracení jsem měla zkušenosti, až po přijezdu z Motola. Máš pocit, že ti tam pomohli?Já z toho budu mít doživotní trauma...

5 Naty :) | Web | 16. září 2012 v 9:24 | Reagovat

[4]: Myslím, že moc ne... Tedy, tak to alespoň vnímám. Určitě mi tam pomohlo, že nebyla možnost zvracet, nevím, jak bych na tom asi teď byla, kdybych Motolem neprošla.. Nejspíš bych byla holohlavá troska, která musí vyzvracet každou rozinku. Také mi tam hodně pomohlo, že tam jsou super lidi, kteří člověka pochopí a podpoří. A taky jsem se pak tolik nebála jídla, nebála jsem se, že když sním jeden bílý rohlík, budu ještě méně zdravější, než jsem byla doposud. Na druhou stranu mi ale vůbec nepomáhal ten přístup personálu.. Na mé doktorce jsem viděla, jak jí ty vizity prostě nebaví.. Připadala jsem si pak.. Divně. Když se třeba v půlce zvedla a popřála mi hezký víkend, nebo to celé prozívala... Přišlo mi, že to tam je ze strany personálu prostě takový.. "nezájem, další blázen na ředě a jdu domů.". Kdybych se tenkrát snažila se z toho dostat doma, měla bych alespoň podporu rodičů, někoho, kdo mi nedává najevo, jak ho obtěžuju..:)

6 Jana | 16. září 2012 v 9:28 | Reagovat

Tvoje matka je sobecká hysterická osoba. Neskutečný takhle zareagovat, odporný, v životě bych jí tu reakci neodpustila !!!

7 Rezzy | Web | 16. září 2012 v 9:38 | Reagovat

Úplně jsem z toho měla husí kůži, když jsem to četla. Musí to být pro tebe neskutečně silný, nepříjemný zážitek. Samozřejmě, pro každého to musí být hrozné chvíle, ale na mě aspoň nebyl nikdo naštvaný a všichni byli moc milí... To chování v Motole je hrozné :-(

8 Naty :) | Web | 16. září 2012 v 10:12 | Reagovat

[6]: Je strašně vážná, nikdy jsem s ní neměla takový ten klasický vztah mezi matkou a dcerou. Je strašně hysterická, stačí jí malinká drobnost a hned začne vyvádět... Nemůže za to, sama vyrůstala ve špatných podmínkách, rodiče na ní byli zlí, přísní a nechovali se k ní hezky.. Mamka to má hlod v hlavě a aniž by si to uvědomovala, přenáší to na své vlastní děti :)

9 Naty :) | Web | 16. září 2012 v 10:13 | Reagovat

[8]: *hold

10 dona-gisele | E-mail | Web | 16. září 2012 v 10:22 | Reagovat

děkuju :) maličko ani néé, kdybys viděla tu svačinu - celej banán, celá broskev, meloun..vzpomněla jsem si na tebe, že prej nemam půlit a jíst celý, takže jsem trošičku přecpaná, ale kvalitně :D ovoce miluju :)

noo, já mam prej přibrat, což ssamozřejmě nechci :( a nějaká Sofie z blogspotu mi doporuičovala něco, ale nepamatuju si co, kde to mám hledat..ale někde je link v komentářích, ttakže to musim projít a pak ti kdyžtak pošlu odkaz...

já nechápu, proč mi ty hormony nemůžou dát hned :D..ale nejlepší by bylo, kdyby ten přípravek zabral a já to měla už pravidelně.
a co jak se tidneska daří, co děláš, co jíš? :)

11 Jana | 16. září 2012 v 12:24 | Reagovat

[9]: Je to jisto jistě extrovertní cholerik, ty jsi introvert - melancholik, tyhle dvě povahy si nikdy moc nerozumí. Ale úkolem tvojí matky bylo, když ses jí narodila,  se k tobě za každou cenu nějákým způsobem přiblížit a pochopit tvoji povahu. Ona to prostě nezvládla. Je to selhání jak prase a je mi to moc líto. Omluvy, že prožila totéž to nespraví, je to ještě horší, protože si může přestavit co ti způsobuje. V každym případě se z toho můžeš poučit a být lepší mamka pro svoje prcky. :)

12 natalinka | E-mail | Web | 16. září 2012 v 16:45 | Reagovat

mě do motola vezli z nemocnice, ani zabalit jsem se nemohla, zabalila mi mamka.
a příjem?.....hnus.
ty pocity znám.
A jak mamka zareagovala?....doooost podobně jako můj táta, v podobné situaci mi dal takovou facku, že jsem zavrávorala a vzala to hlavou o zeď......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama