Osudný týden, aneb "Proč mě tam odvezli?" - část 6. - Poslední

16. září 2012 v 21:17 | Naty |  Příběh: Proč mě tam odvezli?
Rozhlédla jsem se po místnosti. U pracovních stolů s počítači seděly dvě sestry. Napravo z mého pohledu byla zamčená prosklená skříň s léky. Co by se asi stalo, kdyby to někdo rozbil a přepráškoval se?
Naproti mně byla velká osobní váha. Ah, tak tady to je, o tom jsem už něco slyšela od AC, 3x týdně vážení v šest ráno jen v kalhotkách…

Nijak jsem ale nemohla ničemu věřit.. Pořád jsem si ani neuvědomovala, kde to vlastně jsem, kam jsem se to dostala. Nezaznamenávala jsem u sebe žádné emoce.. Prostě mi jen přišlo, jako kdyby to byl nějaký zlý sen. Naivně jsem čekala na zazvonění budíku.. Marně. Byla to krutá realita. Mí rodiče byli pryč.. I po tom, že jsem jim vše neprávem zazlívala jsem teď toužila, aby se vrátili. Objali mne a podepsali reverz, teď hned. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se sem opravdu dostanu.. Ano, slyšela jsem o tomto místě, půl roku mi hrozili.. Ale že bych tady opravdu skončila? Tomu jsem prostě nemohla uvěřit… Vzpomněla jsem si, že skoro ve všech knížkách se v takových situacích postava štípne, aby se ujistila, že to není sen. Vždy mi to připadalo naprosto hloupé, nikdy bych si nemyslela, že to někdy budu praktikovat.. Nenápadně jsem se tedy štípla. Cítila jsem to, asi jsem doopravdy nespala.

Po chvíli se mi sestřičky začaly věnovat. Zvážili mě, změřili… Pak vytáhly jakýsi dotazník, a vychrlily na mě dost bizarní otázky. ,,Umíš se sama vysprchovat? Dokážeš si sama dojít na toaletu? Pomočuješ se v noci?"
Nechápala jsem, proč se na takovéto otázky ptá skoro patnáctileté holky… Pak jsem si to ale dokázala vysvětlit - Jsem na psychiatrii. Začala jsem se děsit toho, jací tam budou lidé. V tu chvíli se mi v hlavě vytvořila představa o mentálně retardovaných psychopatech… Bála jsem se.

Pak mě ta sestřička odvedla do pokoje. Měla jsem na srdci tolik otázek, vždyť jsem vůbec neměla ponětí, co se to děje, kde to jsem, co tam budu dělat… Sestřička se ale nenamáhala mi cokoliv vysvětlovat, jediné, co mi řekla bylo, že v pokoji nebude rozsvěcet, protože všichni už spí.

Vešly jsme do pokoje úplně na konci chodby. Vůbec jsem nevěděla, kdo tam se mnou bude.. Přála jsem si, abych tam byla sama. Jedině tak bych se mohla pak "v klidu" vybrečet, pochopitelně až se trochu vzpamatuju. Chvíli jsem si myslela, že tam opravdu jsem sama. Sestřička zamířila k posteli hned u dveří. Na posteli zjevně nebyla peřina, prostěradlo a polštář. Došlo mi, že je to vše uvnitř v té posteli, která se musí nadzvednout.
Sestra ji nadzvedla, ale pak se ozvala rána, ta horní část postele zase spadla na tu dolní.
V tu chvíli se ozval ospalý hlas. Dívčí hlas. Vůbec jsem tu dotečnou neviděla, nevěděla jsem, co je zač, jen jsem jí slyšela.
,,Ta postel je rozbitá, musíte tu horní část držet, jinak spadne."
Nakonec se sestřičce nějak podařilo mi rozestlat, pak nám jen popřála dobrou noc a odešla. Vážně jsem nevěděla, co se děje.. A nikdo se zjevně nenamáhal mi to vysvětlit.
Nebrečela jsem, zatím to na mě ještě pořád nepadlo. Lehla jsem si, zavřela oči.. I přes to, že jsem byla unavená jsem ale nemohla usnout.

,,Jaktože tě přijali takhle v noci?"
Zase ten samý hlas. Nevěděla jsem, komu patří.. Ale zjevně jsem na tom pokoji nebyla sama, sdílela jsem ho s nějakou dívkou.
Koktavě jsem jí vysvětlila, jak rodičům došla trpělivost.. Bylo to hloupé, ale ptala jsem se jí, kde to jsem, co se tam děje, co se tam dělá.. Byla jsem úplně mimo.
A.D. se mnou ale měla trpělivost, vše mi vysvětlovala.. V tu chvíli jsem myslela, že je anděl, moc mi pomohla. Mluvila, mluvila, mluvila.. To jsem potřebovala, a ona to zjevně věděla.

Pak se mě zeptala:
,,Anorexie?"
,,Eh.. No.. Anorexie, a bulímie.."
,,Vítej."
Bavily jsme se asi ještě hodinu. Vůbec jsem jí neviděla, nevěděla jsem jak vypadá, seznámila jsem se s ní jen po hlase… Zodpověděla mi na všechny otázky. Pak se mě ptala, jak to se mnou bylo, proč tam jsem, co jsem doma dělala… Sama mi řekla, že má 35kg.

V tu chvíli jsem si připadala dost blbě.. Jakobych tam nepatřila. Ty holky tam jsou na tom asi mnohem hůř, než já. Já jsem tam přišla s 55ti a věřila jsem okolí, že jsem hodně hubená.. Zatímco dívky tam byly takhle vyhublé.. Vážně mi připadalo, že tam nezapadnu, že tam mezi nimi budu tlustá…
Ráno nás vzbudila nějaká sestřička, jiná. Poprvé jsem A.D. uviděla, sice bez brejlí, ale její tmavé vlasy, malá postava a hlavně vychrtlost jsem viděla i tak.

Ptala jsem se, co se tam vlastně přes den dělá, kolik je tam lidí.. Na víkend prý jezdí skoro všichni domů, nejsou o víkendech žádné terapie ani škola, skoro nic se tam prostě nedělá. Aha, to mi vyhovovalo.. Potřebovala jsem si urovnat všechny myšlenky.
Oblékla jsem se, po chvíli byla snídaně. Když jsem tam šla, rozeběhla se proti mně A.C. A objala mě.
,,Naty, co tu děláš? Nee, Naty!! Dobrý? Jsi v pohodě? Naty!!"
,,Ehm…uhm.. no… ne.."
Teprve až teď mi vytryskly z očí první slzy. Snažila jsem se, aby si toho nikdo nevšiml, ale řekla bych, že je to tam normální, obzvlášť první den..
Na stolech ležely tácky, na kterých byla vánočka. Když jsem si k tomu sedla a viděla těch 7 kusů.. Myslela jsem, že se zblázním. K tomu ještě dvě másla a "marmeláda"… Přišlo mi to… Hrozné. To jsem ale ještě netušila, že je k tomu ještě bílá sladká káva!

Sestřička mi ji donesla a zeptala se mě:
,,Ty máš poloviční?"
,,Uhm… Cože?"
Nechápala jsem, co tím myslí. Pak za mě ale odpověděla A.D.
,,Jo, má."

Sestřička mi odebrala tedy 3ks, měla jsem tedy 4 vánočky a k tomu dvě másla, která mi kupodivu neodebrala. Pustila jsem se do jídla… Ani jsem nevnímala, jestli to má nějakou chuť, pořád jsem ještě byla dost vyjevená.
Všímala jsem si lidí kolem sebe. Seděla tam ještě jedna holka asi v mém věku. Také šíleně vyhublá, byly jí vidět kosti na obličeji, měla vytřeštěné oči.. U vedlejšího stolu seděl jakýsi kluk, kterému mohlo být tak osm. A vedle něj nějaká holčička v podobném věku, která vyprávěla cosi o tom, že mají doma kočku a ještěrku.
Když jsme dojedly, vrátila jsem se zpět na pokoj. Ptala jsem se A.D, kdo jsou všichni a s čím tam jsou. Všechny vyjmenovala, kromě té malé holčičky.

,,A s čím tam je ta malá holčička?"
A.D. vyprskla smíchy.
,,To je kluk!"
Pak za mnou přišli všichni v mém věku.. Začali se mi představovat a uklidňovat mě. Prý vypadám hrozně utrápeně a vyděšeně. Hm, ještě aby ne..

Přešla jsem k oknu.
Byly tam mříže.. Černé, trochu ohnuté…
Koukla jsem se skrz okno. Hrozně jsem chtěla na svobodu.
Venku bylo zamračeno, ale ta zeleň.. ta svoboda..
Koukala jsem se skrz mříže a pomalu si uvědomovala jednu věc.
Dětská psychiatrie bude v následujících týdnech mým domovem…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dona-gisele | E-mail | Web | 16. září 2012 v 21:34 | Reagovat

opět přečteno jedním dechem...
já žasnu nad tím, jak to dokážeš napsat, tak to procítit. Zdá se to jak z jiné planety, ty dívčina, která si s tebou povídala, ty prostředí, lidi, okolí. Jsem ráda, že jsi z tohohle venku, neuvěřitelné.. nemůžu uvěřit tomu, že se člověk dokáže takhle zničit..tyhle články by si měla přečíst každá pro-ana "slepice"-..

2 natalinka | 16. září 2012 v 22:20 | Reagovat

děkuju moc.

tý jo, opět jedním hltem! jsi skvělá spisovatelka!

3 Rezzy | Web | 16. září 2012 v 22:28 | Reagovat

Úplně se mi při tom vybavovaly moje vlastní vzpomínky. Ty první chvíle... takový divný pocit, jako by se zastavil čas, ta prázdnota a zároveň velký zmatek v hlavě. A později seznamování s ostatními dětmi...
Píšeš krásně, Naty :-) Bude ještě pokračování? Prosííím! Pokud by se ti chtělo...

4 xo / fettsack | Web | 17. září 2012 v 0:29 | Reagovat

ach jaj:( tiez sa mi vybavuju spomienky na 1.den na detskej psychiatrie:(ale bola som skor zaskocena ako zmätena...aaa este to bude mat nejaky diel? prooosiiiiiiim

5 Miška | 17. září 2012 v 14:49 | Reagovat

Čekám na: Osudný týden, aneb "Proč mě tam odvezli?" - část 7. :D píšeš skvěle ;)

6 Dydy | E-mail | Web | 17. září 2012 v 16:24 | Reagovat

ty musíš být dobrá na slohovky :))úplně jako bych to prožívala já sama :)

7 Terez. | 19. září 2012 v 15:14 | Reagovat

shrnu to: skvěle napsaný. Nechceš napsat ještě jak to probíhalo dál? Aby se všichni dozvěděli jaký to je na psychiatrii..-

8 *Lady Rachel* | Web | 20. září 2012 v 21:32 | Reagovat

Dokonale napsané! Abych řekla pravdu, ráda si čtu příběhy jak to chodí s anorektičkama v nemocnici. Zajímá mě to :-)

9 Misha | Web | 22. září 2012 v 6:57 | Reagovat

Je neuvěřitelný, že sem na té psychině byla taky. Úplně si mi to teď uživila. Krásně píšeš, měla bys napsat knížku.  :)

10 Quinn Morgendorffer | Web | 6. října 2012 v 13:29 | Reagovat

Právě jsem přečetla všechny části..neuvěřitelné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama