Listopad 2012

Poslední článek?

15. listopadu 2012 v 11:32 | Nat
Nejspíš vás zklamu, ale rozhodla jsem se s tímto blogem skončit.
Některé z vás vědí, kde mě hledat ;).

To, co teď dělám se vám líbit nebude. Už "nebojuju", ale padám.
A hubnu.

Do toho, ukamenujte mě...


Chci vám všem moc poděkovat za podporu, strašně moc si ji cením...
A mám vás moc ráda :-*

6.11...

6. listopadu 2012 v 23:50 | N |  Můj deníček a jídelníček
Psala jsem konec....
Obávám se, že je tohle ale teprve začátek.

Uvědomuju si jednu věc.
Strašně padám. Den ode dne je to horší. V zrcadle vidím jen tuk, nemůžu se už ani podívat na jakoukoli část těla, jsem si odporná.
Příjem mám zatím dostatečný.
Ale.. to myšlení. Na tom to pozoruju nejvíc. Přemýšlím nad každým soustem, pořád si musím přepočítávat kalorie, už je dokonce ani nezaokrouhluju :/
Zítra zopakuju to sedření v posilce.
Musím na sobě tvrdě máknout. Omezit jídlo. Přidat pohyb. Omezit cukry, tuky. Ubrat na snídaních, ubrat všude.
Nejradši bych nejedla nic, ale vím, že to nejde.
A víte, co je nejhorší?
Vlastním blog, na kterém "bojuji".
Ale já nebojuji, v tom je ten problém.
Nechávám se stahovat níž a níž, nebráním se tomu, nechci se tomu bránít. V tom to právě je. Podléhám tomu...
A nechci s tím nic dělat.
Nejspíš si založím jiný blog, je trapné tu lhát už samotným titulkem. Nebojuju.
Jen se lituju a vsugerovávám si, jak mi tenkrát bylo dobře.

Všechno mě už štve. Školu prostě nedávám, ani z daleka.
V rodině ty vztahy také nejsou nejlepší.
Sestra se nade mnou povyšuje, pořád do mě jen rýpe a nadává. Snad je to s ní ještě horší, než s mamkou. Mamka má alespoň intelekt celkem na úrovni, zatímco moje sestra... No, nebudu to radši komentovat.

Neužívám si života.
Přežívám.
Nic nemá smysl.
Ani já ne.
Ani lidé.
Ani věci.
Ani události.
Ani ten pocit "radosti", který je stejně o ničem.
Má tohle vůbec cenu?

Já... nechci být.
Zní to sobecky, ale prostě...
Už vím, čím to všechno je. Chci se zničit. Ničím se.
Ale jen sebe.
Kéž by to šlo udělat tak, abych tím neničila lidi kolem mě.

Tohle nikam nevede.
Nic nikam nevede.

Nenávidím spánek. Ale když nad tím tak přemýšlím, je mi při spánku nejlépe.
Nic nevnímám, nemusím dělat nějaké zbytečnosti. Všechno jsou zbytečnosti. Proč se vůbec v něčem snažit, když stejně jednou umřu?
O čem to sakra všechno je? O ničem.

Jedině tahle pomalá sebedestrukce mi přináší nějakou radost. Asi nevolím správná slova, radost se tomu říkat nedá... Ale nejspíš víte, co mám na mysli.

Netěším se na zítřek.
Netěším se vůbec na nic už!!!

Začala jsem si v noci řídit budiík na každou hodinu.
Nesnáším, když jen večer usnu, beze snů, a pak najednou se z ničeho nic proberu a už je ráno. Jak nezáživné, 5 hodin v pr...ádelně.
Takhle si ten spánek prodlužuju.
Spánek je jediný stav, kdy se cítím fajn. Každou hodinu mě probudí tiché zvonění mobilu, já se kouknu na hodiny.. A zmocní se mě radostný pocit, že mám ještě pár hodin klid. Klid ode všeho.
Od lidí, od času, od poviností, od stresu, od jídla, od školy, od světla... Prostě ode všeho.



Je mi to už jedno.
Hubnutí a objevování nových kostí mi přinášelo potěšení. A navíc... Se v tomhle těle necítím dobře.
Skončím znova v Motole, hm. Rodiče mi to teď s oblibou předhazují.
Že prý byl klid.
A že by mě prý pak poslali na rok do Bohnic, aby mi tam spravili psychiku, že Motol je jen výkrmna.
Tohle mě dojebává s prominutím úplně nejvíc...
Ať se jdou všichni bodnout.
Jestli ode mě chtějí mít pokoj, ráda jim to dopřeju.
Mně už je fakt úplně všechno jedno.
Jinými slovy: NO A?
Skončím znova v Motole, je mi to jedno. Ať si mě klidně napíchnou na třicet hadiček a přivážou k posteli.
To je mi také fuk.

Doufám, že se vám daří dobře.
Jinak jsem v pohodě.

4.11.2012

4. listopadu 2012 v 18:53 | N |  Můj deníček a jídelníček
A je to tu - opět to se mnou jde do háje.

Ještě bych se ráda vyjádřila k některým komentářům. Řeči typu "Zamysli se nad sebou" si prosím nechte. Kdybych se nad sebou nezamýšlela, byl by článek o dost kratší. Pokud mi někdo bude chtít zase něco takového napsat, ať si ten článek přečte znovu a pozorněji. Řekla bych, že se nad sebou zamýšlím dost.
Ale hlavně tento blog slouží jako můj deníček, budu si sem psát co chci. Pokud vám to nedošlo, tento blog není od toho, abych si tu hrála na chudinku, která potřebuje politovat. Psaní mi prostě odmalička pomáhá, vždy, když mi není nejlíp píšu. Blog má pomáhat mně, a to také pomáhá. Není to tu od toho, abych měla co nejvyšší návštěvnost a co nejvyšší počet komentářů. Když mají někteří slabou chvilku, vypovídají se kamarádce, sourozenci... Já jakožto introvert prostě vypíšu svoje pocity a vždy se mi uleví.
Pár z vás mi psalo, ať tedy komentáře zablokuju. To také nemám zapotřebí. Některé z vás mi prostě přirostly k srdci a některé komentáře dokážou opravdu povzbudit a poradit.
No shrnu to takto - jestli na někoho z vás působím jako sobecká namyšlená sebestředná kráva, prostě sem opravdu chodit nemusíte, mně je to úplně jedno.


Dále bych se chtěla omluvit, že opět nějak flákám to obíhání... Obzvlášť blogspoty. Když otevřu tuto stránku, vyjedou mi nové články mých oblíbených odkazů, bohužel ale jen těch, co mají stránky na tomto serveru. Bohužel nemám denně tolik času, abych poctivě obíhala všechny z vás.. No dobře, odkryju i tu další část pravdy - jsem lenoch :D


Jak se mi tedy jinak daří...
Obávám se, že to se mnou jde trošku do háje.
Z bulímie už jsem podle mě venku. Nemám potřebu se přejídat, obzvlášť ne nezdravým jídlem. Ještě před pár měsíci mě lákaly čokoládové tyčinky, domácí koláče, buchty... Teď mě to upřímně vůbec neláká, ani bych po tom nešáhla.
Za prohřešky teď považuju především častou konzumaci tučných sýrů :D Camembert, Brie, Lučina pažitková ♥, eidam 45%... Nebo pár celozrnných sušenek, kus domácího cheesecaku, pár kostiček hořké čokolády... Tohle si teď dopřávám.

Tohle by bylo fajn.
A naposledy jsem vlastně zvracela po tom cottage, ale to nebylo úmyslně. A nepište mi sem prosím, že lžu sama sobě. 150kcal z cottage si opravdu nevyčítám, zas tak zle na tom nejsem.
A kdy jsem si naposled vyvolávala zvracení.. To už opravdu nepamatuju. Jsem na sebe hrdá, tohle jsem přemohla.


Ale jinak, jak teď jím. Nehladovím, to je hlavní.
Ale pozoruju na sobě horší psychiku... Jím skoro normálně, ale to myšlení... Počítám opět každou kalorii, pořád myslím na to, jak víc spálit, jak mít vyšší výdej, než příjem... Ale opravdu nehladovím, dnes jsem měla třeba 2400kcal.

Ale teď k věci.
Dopoledne jsem se pořádně nasnídala (těm svým snídaním říkám snídaně a'la Annie :D ).
Pak jsem vyjela autobusem do fitka... no a ještě jsem cestou rychle oběhla obchody. Opět jsem se pozastavila ve Vero modě, kde mají kalhoty na mou délku, které s mou výškou jen tak neseženu... Zalíbily se mi jedny černé, ty, co nosím teď už mám oprané. A opět najdu velikost 25/34... Ze zvědavosti jsem je vzala do ruky... ty nohavičky, to snad bylo nadlidské. Do toho bych se podle mě nevešla ani s 55ti kily... Opět mi to hrozně srazilo sebevědomí, jiní jsou takhle hubený.. a já mám velikost 28/34...
A pak to začalo.
Vyšla jsem z obchodu, koukám po lidech.. všichni hubení, jen já tlustá.
V šatnách jsem byla sama, takže jsem se prohlížela v zrcadle.. To břicho se mi ani trochu nezamlouvalo, ten zadek, ta stehna... A přitom jsem ráno vážila 61,2.
Převlékla jsem se a vyšla z šaten...V posilce jsem byla také úplně sama, ale úplně.
Zabrala jsem si svůj oblíbený pás. Přímo na kraji u skleněné zdi, vidím dolu na lidi, také na ulici... Pustím si hudbu na plné pecky a šlapu...
První jsem tam chtěla být jen hodinu. Ale nějak jsem se.. zapomněla.
Dala jsem si zátěž 12 a asi 6km/h, už si to nepamatuju přesně.. a opět jsem pozorovala ty kalorie.
Hodinka uplynula, stejně jsem se ale necítila dost vyčerpaná. Tak jsem ještě zabrala... 10min, ještě posledních 10min, tak ještě...
A byly z toho 2hod. Spáleno přesně 1107.
Byla jsem mrtvá, nemohla jsem se pomalu ani nadechnout...
V šatnách mi najednou připadalo, že mé tělo zas tak tlusté není, že to se nějak spraví...


Příjdu domů. Doma jen sestra.. a po chvíli přišla babička.
Zjevně se nudila, tak si usmyslela, že k nám půjde vyvenčit psy a uklidit. No to by zas tak nevadilo, alespoň nemusím nic dělat :D
Zrovna jsem si dělala večeři... Když babička si mě tak prohlížela. Věděla jsem, co příjde. Buď jsem "se zase zhubla Natáááálooooo", nebo "vypadám teda jako pěkně a jde vidět jak jím.".
Tentokrát si zvolila druhou variantu.. Já tam zrovna úplně v divných myšlenkách, prázdný výraz, počítala jsem si kalorie z večeře a řešila, jak jich co nejvíc ušetřit... Když.. .To přišlo.

,,No vypadáš teda pěkně Natálo" - plácnutí přes zadek. ,,Jsi konečně přibrala, co? Už máš teda pěkný zadek, no myslím že tahle váha je pro tebe tak akorát, víc už by asi bylo moc.".

Myslela jsem, že se rozbrečím...
Mám dvě kila pod svou "minimální váhu" a jsem tak akorát a mám velký zadek.

To všechno ještě zhoršilo.. Teď mám příjem sice dostatečný, každý den kolem 2200-2500kcal, což mi vyhovuje...
Opět se dostavila ta nechuť k jídlu.. Tu večeři jsem chtěla vyhodit, ale nějak jsem jí snědla, anštěstí mi i chutnala.
Ale prostě...
No možná by mi pár kilo dolu neuškodilo. Sice bych nebyla zdravá, ale neměla bych velký zadek, vnitřní stehna, břicho...

Já to vlastně chci zhubnout... Vypadám nejspíš příšerně, já vím... Na druhou stranu.. By mi to bylo k ničemu. Poslali by mě znovu do Motole, kde by ze mě znovu udělali vypasené prase...
Stálo by mi za to těch pár týdnů hubenosti?
Asi ne.. Nebo, já nevím...

Anorexie mi teď poskytuje... takovou útěchu. Únik před realitou, únik před problémy.

Neplánuju začít hladovět, dokud mám rychlý metabolismus, půjde to snad i s příjmem nad bazál.

Kontrolu u psychiatričky mám až někdy před Vánoci... No na to vážení bych se mohla zase nadopovat psylliem....


Zítra opět škola. Nečekala bych, že to řeknu, ale trochu se tam i těším.

2.11.2012

2. listopadu 2012 v 23:40 | Naty |  Můj deníček a jídelníček
Zase...
Zase to promlouvání do duše, které mě ale stahuje ještě víc...

První večeři jsem si dala před odjezdem na Čínštinu. Přijela jsem domů kolem půl osmé, takže jsem si dala ještě celý cottage od madety a pár křehkých plátků. Vždycky si ten cottage ale ještě nějak dochucuju, třeba do toho nakrájím zeleninu, nebo trochu připepřím... Tentokrát jsem už sahala po pepři, když mi přišlo pod oko koření "Česnek". Žádná přidaná sůl, pouze česnek, bezva, česnek miluju.
Trošku mi ale ujela ruka.. no a hrozně jsem to přepískla, nasypala jsem si tam toho hrozně moc. No nevadí.
Vzala jsem si to do pokoje, sledovala u počítače nové díly futuramy a pustila se do jídla...
Kousla jsem si do toho plátku, zabořila lžičku do cottage, dala do pusy. A fuj.
Tenhle madeťácký cottage s pažitkou nadevše miluju, ale tentokrát jsem to vážně podělala, bylo to šíleně přečesnekované, strašně hnusné.
Nedalo se to jíst, byl to hnus.. Ale přece to nevyhodím, cottage si musím kupovat z kapesného (rodiče mi ho neplatí proto, že cottage je přece přezdravěle light, že jo.........). Tak jsem to do sebe nasoukala celé... A bylo mi neuvěřitelně zle.
Zmínila jsem se o tom, že jsem před tím ještě vypila půl litru coly zero?
Ta pachuť v puse, guláš v žaludku...
První, co mě napadlo bylo sáhnout opět po cc0, ta je prý dobrá na žaludek.. Nalila jsem si tedy znovu do půllitrového hrnku...
A bylo to ještě horší. Cítila jsem takový divný pocit v žaludku, pachuť v puse, ten česnek.. Ble.
Musela jsem to nějak zajíst.. Vypila jsem trochu vody, to nepomohlo. Tak jsem si šla ještě pro ovofit, to hořko v puse bylo opravdu hnusné...
A to už můj žaludek nezvládal :D
Běžela jsem na záchod, nebylo to vyloženě, že by se mi žaludek obrátil, ale nebylo k tomu daleko..
Jen jsem se nahla a už to šlo ven.
Ne, nebylo to úmyslně, kvůli kaloriím a tak...
Chvíli mě napadlo, že bych o tom měla rodičům říct, byli doma, co když mě slyšeli, mysleli by si, e to dělám schválně.. Pak jsem to ale zavrhla, oni by mi to neuvěřili.

Po pár minutách se rozletěly dveře do mého pokoje, v nich oba rodiče. Hysterák, že zase zvracím, že jsem v tom zpátky, že není normální takhle furt zvracet (mimochodem, už jsem nezvracela několik měsíců, to se jim zdá furt, aha....)

Táta už v sobě měl "pár skleniček" vína, poznám to u něj na hlase a podle toho, jak mluví.. Máma je hysterka a všechno dramatizuje i za střízliva, že k tomu žádné víno nepotřebuje. Parádní kombinace no...

Snažila jsem se jim to vysvětlit, že mi prostě bylo blbě po tom česneku a že to nebylo schválně.
To mi ale pochopitelně nevěřili, zase mi předhazovali, že nejsem normální, že jsem v tom zase až po uši, že nejsem v pohodě, že jsem zase blázen, že zase budu muset do Motola...
Aha, takže to si jako myslí, že bych si vyčítala nějakých směšných 150kcal z cottage?
A to se jim to zase zdá jako přejídání?

Snažila jsem se jim to vysvětlit, i to, že mě to jejich věčné podezřívání stahuje dolu... Taky jsem jim řekla, že mám pocit, že si v mé nemoci libují.
Ano, je to sobecké, ale prostě mi to tak připadá.... Vždy, když už jsem pár dní v pohodě, neřeším to, jím, co chci, kalorie nepočítám.. Tak najednou mi to začnou předhazovat, jak nejsem v pohodě, jak je to se mnou špatné a tak.
Když je mi třeba jednou za dva měsíce špatně, jako před pár týdny, hned za to může špatné stravování, špatná psychika, jsem totiž nemocný mrzák asi, fakt jako nevím.. Ponižuje mě to, úplně neuvěřitelně, a vytáčí mě to. Stahuje.

Proč mě v tom pořád drží? Když jsem jim to vysvětlovala, že mě akorát stahují, že to nikam nevede, že když už jsem chvíli v pohodě začnou mi tohle všechno předhazovat...

Jo, je mi jich líto. Jsem sobecká svině, která si ničeho neváží. Nevážím si ani toho, že o mě mají starost.
Všechno ale přehnaně dramatizují, už se jim pomalu bojim říct o ibalgin kvůli bolavému zubu (z rovnátek), aby to nááááhodou nedali za vinu PPP a necítili potřebu to nahlásit psychiatričce... O můj bože, nemůžou mě nechat žít? Proč ty své rodičovské přehnané starostlivé city nevybíjí někde jinde? Nechápou, že jejich dcera prostě dospívá a chce se také trochu osamostatnit?
Ať si pořídí prostě třetí dítě, nebo já už fakt nevím...

A hlavně pořád mají pocit, že doktoři jsou bohové.
,,Nebudu nijak narušovat tvoji léčbu. Věříme doktorům. Doktoři mají ve všem pravdu. Doktoři všechno vědí nejlíp."
Jistě, nějaká baba, která si říká psychiatrička se mnou mluví sotva sedm minut a hned o mně ví všechno, že...

Stejně jako s práškem. Navýšila mi zase mirtazapin, je to zlo! Začínám mít podezření, že se u mě díky mirtazapinu objevují známky narkolepsie :D
Pokud to čte někdo, kdo se mnou byl v Motole, nejspíš ví, o čem mluvím... Prášek mi dávali v půl deváté, a za deset minut devět už jsem okamžitě usnula. Kolikrát jsem se ani nestihla převlíknout, rozestlat, sundat brýle.. V nejhorším případě si i lehnout na postel, ano, usínat půlkou těla na zemi je naprosto normální, že ano.....

Tam mi dávali prášek v půl deváté.

A neuhodnete, co ta baba s prominutím zase doporučila.. Prý mi mají ten prášek dávat už v osm!!!
Jistě, jistě, proč ne, že ano.. Budu usínat před půl devátou, budit se v pět ráno, nestíhat se ani učit do školy, odpočívat po psychické stránce.. Ze spánku si díky práškům ani nic nepamatuju! Nezdají se mi sny, prostě jen usnu, za chvíli se probudím a nic z toho ani nemám! Prostě naprosto nezáživné..
Kvůli těm pitomým práškům jsem začala nenávidět spánek. Vždycky jsem spala ráda, zdály se mi zajímavé sny, bavilo mě spát.. Ale teď? Ztráta času!

To jsem si nenechala líbit, ohradila jsem se, že na to prostě nepřistoupím. A víte, co mi ta baba odpověděla? Výhružky, hmm...
,,Tak to hold budete Natálie muset přistoupit na to, že si půjdete lehnout opět do Motola, když odmítáte spolupracovat."
Ještě se do toho vložila mamka..
,,No vidiš to, já ti to říkám celou dobu! Když nebudeš spolupracovat, půjdeš tam znova, my tě doma držet nebudeme."

Takže jsem se ještě večer hádala s rodiči, že si tu DROGU brát takhle brzo nebudu. Té doktorce je to přeci úplně jedno, ta jen plácne nějaké doporučení, vesele si žije dál svůj život a to, jak mi potom jako jejímu pacientovi je jí vůbec nezajímá...

Cituju z toho večera:
,,Doktorka řekla, že ti to máme dát v osm. Ona ví, co mluví, takže ten prášek teď sežer a nebudeme o tom diskutovat, jestli odmítáš léčbu, sbal si věci a jedeme do Motola, budeš prostě dělat to, co řeknou doktoři a my!"
Tvrdohlavě jsem si jela svou, že prostě si ten prášek nevezmu.. Rodiče začali zvyšovat hlas. Pak se táta nebezpečně zvednul, burácivými kroky se ke mně přiblížil s práškem a skleničkou. Couvala jsem, až jsem zády narazila do zdi, nebylo úniku. Zařval mi do obličeje: ,,DĚLEJ, UŽ TOHO MÁM DOST, TEĎ HNED TEN PRÁŠEK SEŽEREŠ, NEBO SI MĚ FAKT NEPŘEJ, UŽ TOHO MÁM DOST!"
Chtěla jsem si jet dál svou. .Ale to prostě nejde. Táta má svaly.. A když se naštve.. No.. Nemuselo by to dopadnout dobře, tohle už fakt.. Poznám na něm, že už není úniku, že už si svou neprosadím a že prostě musím udělat to, co chce on, jinak by mě přijali v Motole. Tentokrát ale ne na psychiatrii, spíše na nějakém jiném oddělení s otřesem mozku... ;)

Už je toho na mě nějak moc.. Ještě k tomu ta škola... Napadají mě myšlenky to všechno vzdát.. Ale naštěstí se držím, vždy si řeknu, že to nesmím vzdávat, lidi jsou na tom hůř, měla bych si vážit toho, co mám...

Snad mi to ještě vydrží.....



Omlouvám se za přehnaně dlouhý článek, číst jste to nemuseli. Jestli jste to dočetli až jsem, o čemž trochu pochybuji, máte můj obdiv.
Nejspíš si o mně budete myslet, že jsem drzý nevděčný spratek..

Nezapomenu na to, co mi v ten večer taťka zařval hrozným hlasem do obličeje...
,,Přestaň se pořád litovat!"
Něco na tom bude...

Dost jsem se ten večer pořezala. Po dlouhé době, asi po dvou letech.. Neubránila jsem se tomu, pomohlo mi to... A ne, nedělala jsem to proto, aby si toho někdo všiml a já byla zajímavá. Naopak se snažím, aby o tom nikdo nevěděl, nikdo to neviděl.. Nosím dlouhé rukávy i na noc, v koupelně se zamykám, když jsem byla ve fitku, koupila jsem si obvaz...
Ale jsou lepší způsoby, jak ventilovat stres.. Třeba to fitko mi pomohlo. Hodně jsem se tam sedřela.. A.. Fakt to pomohlo.
Vypadá to, že se tam zítra půjdu setřít zase...



Dneska jsem se opravdu rozepsala.. Upřímně pochybuju o tom, že to někdo bude číst :D