2.11.2012

2. listopadu 2012 v 23:40 | Naty |  Můj deníček a jídelníček
Zase...
Zase to promlouvání do duše, které mě ale stahuje ještě víc...

První večeři jsem si dala před odjezdem na Čínštinu. Přijela jsem domů kolem půl osmé, takže jsem si dala ještě celý cottage od madety a pár křehkých plátků. Vždycky si ten cottage ale ještě nějak dochucuju, třeba do toho nakrájím zeleninu, nebo trochu připepřím... Tentokrát jsem už sahala po pepři, když mi přišlo pod oko koření "Česnek". Žádná přidaná sůl, pouze česnek, bezva, česnek miluju.
Trošku mi ale ujela ruka.. no a hrozně jsem to přepískla, nasypala jsem si tam toho hrozně moc. No nevadí.
Vzala jsem si to do pokoje, sledovala u počítače nové díly futuramy a pustila se do jídla...
Kousla jsem si do toho plátku, zabořila lžičku do cottage, dala do pusy. A fuj.
Tenhle madeťácký cottage s pažitkou nadevše miluju, ale tentokrát jsem to vážně podělala, bylo to šíleně přečesnekované, strašně hnusné.
Nedalo se to jíst, byl to hnus.. Ale přece to nevyhodím, cottage si musím kupovat z kapesného (rodiče mi ho neplatí proto, že cottage je přece přezdravěle light, že jo.........). Tak jsem to do sebe nasoukala celé... A bylo mi neuvěřitelně zle.
Zmínila jsem se o tom, že jsem před tím ještě vypila půl litru coly zero?
Ta pachuť v puse, guláš v žaludku...
První, co mě napadlo bylo sáhnout opět po cc0, ta je prý dobrá na žaludek.. Nalila jsem si tedy znovu do půllitrového hrnku...
A bylo to ještě horší. Cítila jsem takový divný pocit v žaludku, pachuť v puse, ten česnek.. Ble.
Musela jsem to nějak zajíst.. Vypila jsem trochu vody, to nepomohlo. Tak jsem si šla ještě pro ovofit, to hořko v puse bylo opravdu hnusné...
A to už můj žaludek nezvládal :D
Běžela jsem na záchod, nebylo to vyloženě, že by se mi žaludek obrátil, ale nebylo k tomu daleko..
Jen jsem se nahla a už to šlo ven.
Ne, nebylo to úmyslně, kvůli kaloriím a tak...
Chvíli mě napadlo, že bych o tom měla rodičům říct, byli doma, co když mě slyšeli, mysleli by si, e to dělám schválně.. Pak jsem to ale zavrhla, oni by mi to neuvěřili.

Po pár minutách se rozletěly dveře do mého pokoje, v nich oba rodiče. Hysterák, že zase zvracím, že jsem v tom zpátky, že není normální takhle furt zvracet (mimochodem, už jsem nezvracela několik měsíců, to se jim zdá furt, aha....)

Táta už v sobě měl "pár skleniček" vína, poznám to u něj na hlase a podle toho, jak mluví.. Máma je hysterka a všechno dramatizuje i za střízliva, že k tomu žádné víno nepotřebuje. Parádní kombinace no...

Snažila jsem se jim to vysvětlit, že mi prostě bylo blbě po tom česneku a že to nebylo schválně.
To mi ale pochopitelně nevěřili, zase mi předhazovali, že nejsem normální, že jsem v tom zase až po uši, že nejsem v pohodě, že jsem zase blázen, že zase budu muset do Motola...
Aha, takže to si jako myslí, že bych si vyčítala nějakých směšných 150kcal z cottage?
A to se jim to zase zdá jako přejídání?

Snažila jsem se jim to vysvětlit, i to, že mě to jejich věčné podezřívání stahuje dolu... Taky jsem jim řekla, že mám pocit, že si v mé nemoci libují.
Ano, je to sobecké, ale prostě mi to tak připadá.... Vždy, když už jsem pár dní v pohodě, neřeším to, jím, co chci, kalorie nepočítám.. Tak najednou mi to začnou předhazovat, jak nejsem v pohodě, jak je to se mnou špatné a tak.
Když je mi třeba jednou za dva měsíce špatně, jako před pár týdny, hned za to může špatné stravování, špatná psychika, jsem totiž nemocný mrzák asi, fakt jako nevím.. Ponižuje mě to, úplně neuvěřitelně, a vytáčí mě to. Stahuje.

Proč mě v tom pořád drží? Když jsem jim to vysvětlovala, že mě akorát stahují, že to nikam nevede, že když už jsem chvíli v pohodě začnou mi tohle všechno předhazovat...

Jo, je mi jich líto. Jsem sobecká svině, která si ničeho neváží. Nevážím si ani toho, že o mě mají starost.
Všechno ale přehnaně dramatizují, už se jim pomalu bojim říct o ibalgin kvůli bolavému zubu (z rovnátek), aby to nááááhodou nedali za vinu PPP a necítili potřebu to nahlásit psychiatričce... O můj bože, nemůžou mě nechat žít? Proč ty své rodičovské přehnané starostlivé city nevybíjí někde jinde? Nechápou, že jejich dcera prostě dospívá a chce se také trochu osamostatnit?
Ať si pořídí prostě třetí dítě, nebo já už fakt nevím...

A hlavně pořád mají pocit, že doktoři jsou bohové.
,,Nebudu nijak narušovat tvoji léčbu. Věříme doktorům. Doktoři mají ve všem pravdu. Doktoři všechno vědí nejlíp."
Jistě, nějaká baba, která si říká psychiatrička se mnou mluví sotva sedm minut a hned o mně ví všechno, že...

Stejně jako s práškem. Navýšila mi zase mirtazapin, je to zlo! Začínám mít podezření, že se u mě díky mirtazapinu objevují známky narkolepsie :D
Pokud to čte někdo, kdo se mnou byl v Motole, nejspíš ví, o čem mluvím... Prášek mi dávali v půl deváté, a za deset minut devět už jsem okamžitě usnula. Kolikrát jsem se ani nestihla převlíknout, rozestlat, sundat brýle.. V nejhorším případě si i lehnout na postel, ano, usínat půlkou těla na zemi je naprosto normální, že ano.....

Tam mi dávali prášek v půl deváté.

A neuhodnete, co ta baba s prominutím zase doporučila.. Prý mi mají ten prášek dávat už v osm!!!
Jistě, jistě, proč ne, že ano.. Budu usínat před půl devátou, budit se v pět ráno, nestíhat se ani učit do školy, odpočívat po psychické stránce.. Ze spánku si díky práškům ani nic nepamatuju! Nezdají se mi sny, prostě jen usnu, za chvíli se probudím a nic z toho ani nemám! Prostě naprosto nezáživné..
Kvůli těm pitomým práškům jsem začala nenávidět spánek. Vždycky jsem spala ráda, zdály se mi zajímavé sny, bavilo mě spát.. Ale teď? Ztráta času!

To jsem si nenechala líbit, ohradila jsem se, že na to prostě nepřistoupím. A víte, co mi ta baba odpověděla? Výhružky, hmm...
,,Tak to hold budete Natálie muset přistoupit na to, že si půjdete lehnout opět do Motola, když odmítáte spolupracovat."
Ještě se do toho vložila mamka..
,,No vidiš to, já ti to říkám celou dobu! Když nebudeš spolupracovat, půjdeš tam znova, my tě doma držet nebudeme."

Takže jsem se ještě večer hádala s rodiči, že si tu DROGU brát takhle brzo nebudu. Té doktorce je to přeci úplně jedno, ta jen plácne nějaké doporučení, vesele si žije dál svůj život a to, jak mi potom jako jejímu pacientovi je jí vůbec nezajímá...

Cituju z toho večera:
,,Doktorka řekla, že ti to máme dát v osm. Ona ví, co mluví, takže ten prášek teď sežer a nebudeme o tom diskutovat, jestli odmítáš léčbu, sbal si věci a jedeme do Motola, budeš prostě dělat to, co řeknou doktoři a my!"
Tvrdohlavě jsem si jela svou, že prostě si ten prášek nevezmu.. Rodiče začali zvyšovat hlas. Pak se táta nebezpečně zvednul, burácivými kroky se ke mně přiblížil s práškem a skleničkou. Couvala jsem, až jsem zády narazila do zdi, nebylo úniku. Zařval mi do obličeje: ,,DĚLEJ, UŽ TOHO MÁM DOST, TEĎ HNED TEN PRÁŠEK SEŽEREŠ, NEBO SI MĚ FAKT NEPŘEJ, UŽ TOHO MÁM DOST!"
Chtěla jsem si jet dál svou. .Ale to prostě nejde. Táta má svaly.. A když se naštve.. No.. Nemuselo by to dopadnout dobře, tohle už fakt.. Poznám na něm, že už není úniku, že už si svou neprosadím a že prostě musím udělat to, co chce on, jinak by mě přijali v Motole. Tentokrát ale ne na psychiatrii, spíše na nějakém jiném oddělení s otřesem mozku... ;)

Už je toho na mě nějak moc.. Ještě k tomu ta škola... Napadají mě myšlenky to všechno vzdát.. Ale naštěstí se držím, vždy si řeknu, že to nesmím vzdávat, lidi jsou na tom hůř, měla bych si vážit toho, co mám...

Snad mi to ještě vydrží.....



Omlouvám se za přehnaně dlouhý článek, číst jste to nemuseli. Jestli jste to dočetli až jsem, o čemž trochu pochybuji, máte můj obdiv.
Nejspíš si o mně budete myslet, že jsem drzý nevděčný spratek..

Nezapomenu na to, co mi v ten večer taťka zařval hrozným hlasem do obličeje...
,,Přestaň se pořád litovat!"
Něco na tom bude...

Dost jsem se ten večer pořezala. Po dlouhé době, asi po dvou letech.. Neubránila jsem se tomu, pomohlo mi to... A ne, nedělala jsem to proto, aby si toho někdo všiml a já byla zajímavá. Naopak se snažím, aby o tom nikdo nevěděl, nikdo to neviděl.. Nosím dlouhé rukávy i na noc, v koupelně se zamykám, když jsem byla ve fitku, koupila jsem si obvaz...
Ale jsou lepší způsoby, jak ventilovat stres.. Třeba to fitko mi pomohlo. Hodně jsem se tam sedřela.. A.. Fakt to pomohlo.
Vypadá to, že se tam zítra půjdu setřít zase...



Dneska jsem se opravdu rozepsala.. Upřímně pochybuju o tom, že to někdo bude číst :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 fuckin´fat | 3. listopadu 2012 v 7:07 | Reagovat

Ahoj Natalia, vies, ze ja tvoj blog citam uz od prveho a rada by som ti povedala, ze ak ti chcu davat AD, tak zvazit ine. Pamatam si na clanky, ako si dokonca z toho mala halucinacie. Treba to povedat niekomu, komu doverujes. Ta baba ti absolutne nevenuje pozornost, inak by vedela, ze ten liek nemaju uzivat dospievajuci do 18 rokov. Clanok som precitala cely a nechapem, preco ti rodicia tak ublizuju. Mna si sice v mojom najhorsom obdobi vobec nevsimali, ale neviem, ci toto nie je horsie. Velmi ti drzim palce, si inteligentna holka, skus presvedcit rodicov aspon na to, aby si zmenila psychiatricku. Nech vidia, ze mas zaujem sa liecit a snazis sa. Povedz im, ze ti nerozumie. Skus najskor otcovi, s nim mas podla vsetkeho lepsi vztah. A mozno by si mali precitat aj toto:

http://www.adcc.sk/web/humanne-lieky/pil/mirtazapin-orion-15-mg-pil-16312.html

Je to tazke, ked rodicia neveria svojmu dietatu, poznam to :-( , namiesto toho veria cudzim ludom. Nechcem ta odradzovat od liecby len ta podporit. My tu vsetci vieme, ze sa snazis.

2 Misha | Web | 3. listopadu 2012 v 7:42 | Reagovat

Neřezej se, je to úplně zbytečné. :-/ Jinak taky mi dávali v Motole prášek moc brzo a chodila jsem spát díky tomu jako první. :D

3 Ellie | Web | 3. listopadu 2012 v 7:49 | Reagovat

miluju tvoje psaní, jistěže jsem přečetla celé:D koukám, doma to rozhodně nemáš lehké. špatné je, že rodiče jsou strachem tak paralyzováni, že na tebe tolik ohledy brát nebudou a opravdu věří doktorům, protože doufají, že ti tě vyléčí. na jednu stranu se musíš pokusit pochopit jejich obavy. žádný rodič není nadšen, když musí přihlížet sebedestrukci jejich jediné dcerky..
na druhou stranu chápu tebe, že tě mrzí, jak ti nevěří, třeba co se týče toho zvracení. jen se prostě bojí, protože tě  milují, není to tak, že by se tě chtěli zbavit tím, že tě pošlou do motola, vážně..
moc děkuju za pochavlu jídelníčku(ů), od tebe si toho vážím. vím, jak jsi byla naštvaná, když jsem nevěřila, že i s jídlem se dá hubnout:)

hlavu vzhůru, ono se to zlepší i u tebe, věřím tomu!:)

4 dona-gisele | Web | 3. listopadu 2012 v 8:37 | Reagovat

Ahoj Naty :)
Samozřejmě, dočetla jsem to do samého konce včetně komentářů.
Já jsem si říkala, co se asi děje, když jsi mi neodpovídala na zprávy..a už chápu. Strašně mě mrzí, že tvoje rodiče se takhle chovají, ale na jednu stranu je chápu. Mají tě rádi a prostě chtějí, aby ti bylo dobře, abys byla v pohodě a radovala se z obyčejných věcí.
Ale na druhou stranu chápu spíš tebe, je vidět, že tě to hodní sráží a tvoje rodiče si to prostě neuvědomujou.

fuckin´fat to napsala dobře, ale tvoje rodiče si to prostě neuvědomujou..Chtělo by si s nima vážně promluvit, pokud možno bez hádek, křiku a zlosti. Takhle se přeci žít nedá, ty budeš víc a víc smutnější, ubližování si dse může zdát jako prkotinka, ale přituhne, ty přidáš a už radši nebudu psát dál.

Je mi jasný,že po tomhle výstupu s nima asi moc nechceš komunikovat, ale to váš vztah nevyřeší. Chtělo by to schopnýho psychiatra (ne tu babu blbou) pro celou rodinu..potřebovali byste to asi všichni.

5 Eva | E-mail | 3. listopadu 2012 v 9:07 | Reagovat

Holky mají pravdu. Potřebovala bys jiného psychiatra, který by Ti důvěřoval a opravdu Tě léčil. Také by rozumně promlivil s rodiči, aby Ti ve svém strachu o Tebe neubližovali. Až se situace uklidní, promluv s nimi - v klidu a věcně. Možná Tě nepochopí. Potom zkus si najít sama pomoc, jako protiváhu té, co Ti vnucují. Třeba Anabell. Promluvíš s nimi, nebudou Ti nic nutit, budeš tam o své vůli. Když Ti pomohou, zavedeš tam později rodiče a snad konečně ocení, že řešíš svojé psychiku a chceš si pomoct.
To řezání mě mrzí a fakt nic neřeší. Zkus se taky zlepšit ve škole, Ty na to máš. Budeš mít lepší sebevědomí a z toho radost. Možná nebudeš tolik myslet na jídlo. Mluvím z vlastní zkušenosti

6 crazycookiesdiary | Web | 3. listopadu 2012 v 11:20 | Reagovat

Ahoj Naty, psala jsem Ti na blog už několikrát...ale Ty mě zatím většinou úspěšně ignoruješ :D Mám rozečtenou knížku o anorexii - jmenuje se Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy - doporučila ji moji mamce moje psycholožka. Je to knížka kterou napsala matka dvou dcer, které obě onemocněly anorexií a pro mě byla zlomová v tom, že mi poskytla naprosto jiný pohled na anorektičky, na to proč onemocní a na to, jaké jsou...moje mamka si ji přečetla taky a to mi opravdu moc pomohlo. Třeba bys to mohla zkusit taky a nabídnout ji ke čtení i svým rodičům. Pokud si rozumíš spíš s taťkou, tak to můžeš nabídnout nejdřív jemu. Držím Ti pěsti!

7 Rezzy | Web | 3. listopadu 2012 v 12:57 | Reagovat

To je strašné, jak se k tobě chovají! Nemáš možnost promluvit si ještě s nějakou jinou doktorkou? Nechápu co to je za člověka ta tvoje psychiatrička. Naprosto úděsná, beztak nikoho vůbec neposlouchá a jen slepě píše prášky a radí kraviny. Já mám s mirtazapinem bohaté zkušenosti takže ti úplně rozumím a vím, že to musí být nepříjemné...

8 Quinn Morgendorffer | Web | 3. listopadu 2012 v 12:58 | Reagovat

Zaprvé o sobě nemluv jako o svini nebo spratkovi.
Zadruhé - jasně, rodiče ti nevěří, protože už s tebou mají v tomhle ohledu určité zkušenosti. Zkus si o tom s nimi promluvit  někdy v klidu a ne v takových vyhrocených situacích, kdy jsou obě strany akorát zoufalé.Hodně štěstí!

9 Evka | 3. listopadu 2012 v 13:17 | Reagovat

Holka, dělej ze sebou něco. Tím, že se budeš řezat nic nevyřešíš, jen si mrzačíš tělo. Nediv se, že ti rodiče nevěří. Já je docela chápu, mají s tebou hodně špatné zkušenosti, ty by ses ke svému dítěti nechovala jinak. Mají o tebe velký strach a mají tě rádi, proto se o tebe zajímají. Co by jiné děti daly za to aby se o ně rodiče alespoň trochu zajímali.Zamysli se nad sebeou a začni už konečně žít:-) Držím palce:-)

10 Annie | 3. listopadu 2012 v 14:37 | Reagovat

EMPATIE,schopnost vcitit se do tech druhych. Zkus si predstavit jak se rodice citi,co si mysli,jak to vse prozivaji. K tomu dalsi starosti v praci atd. Ty si musis pomoci sama a tim i ostatnim,to sebelitovani a fnukani s obvinovanim ostatnich nikam nevede......teda vede,do lecebny ;-)

11 Izzie | 3. listopadu 2012 v 23:24 | Reagovat

Je mi líto že tě rodiče nepodporují a nedrží tě  tak jak by měly.. že souhlasí s každou blbostí co řekne doktorka.. Držím ti palce.. ale to ty víš ;))

12 Mischa | 3. listopadu 2012 v 23:41 | Reagovat

Hele,na rovinu,zvraceni po pridanem cesneku by ti neverila ani moje prababicka,jasny sebeklam a lez na vsechny strany. Jasne v tom zase litas,lzes sobe,na blogu,rodicum i lekarum,tj jasna recidiva.....se prober a nedelej z lidi hlupaky. Good luck!!!

13 natalinka | 4. listopadu 2012 v 6:29 | Reagovat

Ahoj Naty,
článek jsem dočetla celý....
S tím mirtazapinem to opravdu někommu řekni, není dobré, že na něj takhle reaguješ. ps. - já taky beru mirtazapin a musim se přiznat, že sny se mi nezdají a také to začínám řešit, jenže moje psychiatrička mi vůbec nerozumí a akorát se rýpe v mém handicapu (asi víš jaký, nechci ho tu psát).
Můžu se zeptat, jakou máš psychiatričku? Nějakou z motola - Mohaplovou, Kocourkovou?

Kdybych pro tebe mohla cokoli udělat, klidně se na mě můžeš obrátit.

14 Naty :) | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 9:20 | Reagovat

[12]: Tak si tomu nevěř a zalez, mně je to jedno. Nechápu, proč bych měla lhát sama sobě, zas takové psycho ještě nejsem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama