6.11...

6. listopadu 2012 v 23:50 | N |  Můj deníček a jídelníček
Psala jsem konec....
Obávám se, že je tohle ale teprve začátek.

Uvědomuju si jednu věc.
Strašně padám. Den ode dne je to horší. V zrcadle vidím jen tuk, nemůžu se už ani podívat na jakoukoli část těla, jsem si odporná.
Příjem mám zatím dostatečný.
Ale.. to myšlení. Na tom to pozoruju nejvíc. Přemýšlím nad každým soustem, pořád si musím přepočítávat kalorie, už je dokonce ani nezaokrouhluju :/
Zítra zopakuju to sedření v posilce.
Musím na sobě tvrdě máknout. Omezit jídlo. Přidat pohyb. Omezit cukry, tuky. Ubrat na snídaních, ubrat všude.
Nejradši bych nejedla nic, ale vím, že to nejde.
A víte, co je nejhorší?
Vlastním blog, na kterém "bojuji".
Ale já nebojuji, v tom je ten problém.
Nechávám se stahovat níž a níž, nebráním se tomu, nechci se tomu bránít. V tom to právě je. Podléhám tomu...
A nechci s tím nic dělat.
Nejspíš si založím jiný blog, je trapné tu lhát už samotným titulkem. Nebojuju.
Jen se lituju a vsugerovávám si, jak mi tenkrát bylo dobře.

Všechno mě už štve. Školu prostě nedávám, ani z daleka.
V rodině ty vztahy také nejsou nejlepší.
Sestra se nade mnou povyšuje, pořád do mě jen rýpe a nadává. Snad je to s ní ještě horší, než s mamkou. Mamka má alespoň intelekt celkem na úrovni, zatímco moje sestra... No, nebudu to radši komentovat.

Neužívám si života.
Přežívám.
Nic nemá smysl.
Ani já ne.
Ani lidé.
Ani věci.
Ani události.
Ani ten pocit "radosti", který je stejně o ničem.
Má tohle vůbec cenu?

Já... nechci být.
Zní to sobecky, ale prostě...
Už vím, čím to všechno je. Chci se zničit. Ničím se.
Ale jen sebe.
Kéž by to šlo udělat tak, abych tím neničila lidi kolem mě.

Tohle nikam nevede.
Nic nikam nevede.

Nenávidím spánek. Ale když nad tím tak přemýšlím, je mi při spánku nejlépe.
Nic nevnímám, nemusím dělat nějaké zbytečnosti. Všechno jsou zbytečnosti. Proč se vůbec v něčem snažit, když stejně jednou umřu?
O čem to sakra všechno je? O ničem.

Jedině tahle pomalá sebedestrukce mi přináší nějakou radost. Asi nevolím správná slova, radost se tomu říkat nedá... Ale nejspíš víte, co mám na mysli.

Netěším se na zítřek.
Netěším se vůbec na nic už!!!

Začala jsem si v noci řídit budiík na každou hodinu.
Nesnáším, když jen večer usnu, beze snů, a pak najednou se z ničeho nic proberu a už je ráno. Jak nezáživné, 5 hodin v pr...ádelně.
Takhle si ten spánek prodlužuju.
Spánek je jediný stav, kdy se cítím fajn. Každou hodinu mě probudí tiché zvonění mobilu, já se kouknu na hodiny.. A zmocní se mě radostný pocit, že mám ještě pár hodin klid. Klid ode všeho.
Od lidí, od času, od poviností, od stresu, od jídla, od školy, od světla... Prostě ode všeho.



Je mi to už jedno.
Hubnutí a objevování nových kostí mi přinášelo potěšení. A navíc... Se v tomhle těle necítím dobře.
Skončím znova v Motole, hm. Rodiče mi to teď s oblibou předhazují.
Že prý byl klid.
A že by mě prý pak poslali na rok do Bohnic, aby mi tam spravili psychiku, že Motol je jen výkrmna.
Tohle mě dojebává s prominutím úplně nejvíc...
Ať se jdou všichni bodnout.
Jestli ode mě chtějí mít pokoj, ráda jim to dopřeju.
Mně už je fakt úplně všechno jedno.
Jinými slovy: NO A?
Skončím znova v Motole, je mi to jedno. Ať si mě klidně napíchnou na třicet hadiček a přivážou k posteli.
To je mi také fuk.

Doufám, že se vám daří dobře.
Jinak jsem v pohodě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eva | E-mail | 7. listopadu 2012 v 0:57 | Reagovat

Já bojuju! Ty ne! Nějak mi to potvrzuje, že talentovaný lidi jsou současně prdlý. Promiň.

2 natalinka | Web | 7. listopadu 2012 v 8:06 | Reagovat

Naty, prosím drž se........život má cenu, musíme si ho užít....jen aby nám to šlo...

3 Ulrika | 7. listopadu 2012 v 8:34 | Reagovat

Víš co? Bude to znít divně, ale mě anorexie před pár lety "zachránila" před sebevraždou. Prostě když se na to podíváš takhle, tak je všechno lepší než smrt i ta anorexie.

4 Ulrika | 7. listopadu 2012 v 8:35 | Reagovat

A jina, neznáš ten pravej důvod proč se chceš zničit? Tělo je jen záminka mozku, takhle si našel způsob pro přežití, ale to pravý ořechový - nevíš proč se tak cítíš?

5 Misha | Web | 7. listopadu 2012 v 14:41 | Reagovat

Na jednu stranu tě chápu, taky mám někdy přesně takový depky, ale já jsem si našla smysl života, který mě tu drží. Vím, že když ho ztratím tak bude konec. Drží mě tu jen on, jinak mi je taky všechno u pr..
Doufám, že se nezničíš, ale vzpamatuješ se a dokážeš se ze života radovat, alespoň trochu jako dokážu občas já.

6 Izzie | E-mail | Web | 7. listopadu 2012 v 18:08 | Reagovat

Nemysli takhle.. strašně mě to mrzí.. chtěla bych být blízko tebe a nějak ti pomoct.. ničí mě čtení tvojich článků kde uvažuješ tak strašně negativně..  Bojuj!

7 Quinn Morgendorffer | Web | 7. listopadu 2012 v 18:31 | Reagovat

Neměla bys ještě chodit k nějaké psycholožce nebo tak? Třeba i k nějaké jiné, která by ti vyhovovala, nebo zkusit zajít třeba do Anabell.
Asi to nezní moc přesvědčivě, ale bude líp, chce to hlavně čas. Taky jsi ještě ve vývoji, v období kdy hormony pracujou, a má to dost vliv na psychiku. Teda slyšela jsem už toho hodně, ale to s tím řízením budíku na každou hodinu slyším fakt poprvé.

8 Andrejinek | Web | 9. listopadu 2012 v 8:47 | Reagovat

kdyby nic nemělo smysl, tak si život neprodlužuješ čekáním na Motol.Holka, měla by ses vzchopit, sama víš, že tahle přetvářka tě nebaví. Mnohem radši bys byla zdravá holka, se zdravějším myšlením a chutí do života. Tohle je příběh jenom o tobě a ty si můžeš sama vybrat, jak se sebou naložíš. Jen to chce se nepodělat z každýho sousta jídla. Zvládlo to už tolik lidí před tebou, proč bys to nedala ty?

9 _Stejta | 9. listopadu 2012 v 11:57 | Reagovat

Andrejinek - spousta holek to zvládla, ale spousta taky ne. Není to o tom se "vzchopit". Anorexie je nemoc, na kterou se umírá. 30% Dívek, které anorexíí onemocní umře, to je horší bilance než některé typy rakoviny. Anorexie není jen o "podělávání se z jídla" ...je to zakořenění hlouběji a buď holce zbydou síly odhalit ten skutečný problém a s posledních zásob sil ho vyřeší nebo u jednoho z těchto bodů neuspěje a umře. Buď za rok nebo za pět let, stáří se nedožije ... U Natálky jsou jejím problémem podle mýho rodiče, ale ona to nevidí, protože je uvnitř toho kruhu. Uvědomí si to až zpětně, když z něj vystoupí, tedy znovu - jestli se toho dožije.

10 _Stejta | 9. listopadu 2012 v 12:00 | Reagovat

Jo a řešení u Naty neni tak jednoduchý, protože, ona tu zkušenost "bez rodičů" nemá, je to dítě a myslí si že je na nich závislá, což svým způsobem je. Ale je blbý, že díky tomu, není motivovaná se od nich co nejdřív vyprostit a nevidí tu naději.

11 Rose | Web | 9. listopadu 2012 v 19:13 | Reagovat

Tak to mě moc mrzí, že se ti teď moc nedaří, ale doufám, že zase najdeš smysl života a že bude zase dobře ;))) Drž se zlato :) Moc ti fandím ;)))))))))

12 FatLady | Web | 10. listopadu 2012 v 22:00 | Reagovat

Naty, snad mě znáš ne??? upřímně... nevěřím, že ty kalorické tabulky počítají dobře... budu to dělat tak třeba 14 dní... nebaví mě to těžce, ale fakt těžce to tam zadávat, teď se děsit toho čísla, co přijmu atd... to není můj styl, jenom chci zjistit, kolik toho denně přijmu... Vidíš sama,že ty jídelníčky jsou pořád stejný, neubírám /teda doufám/ a snažím se jíst pořád stejně... jenom mě zajímá kolik za den cca sním víš...je to spíš taková zvědavost... Každopádně to dělám týden a už mě to nebaví, vydržím to to ještě tak týden a vzdávám to... xD takže o mě nemusíš mít strach ;-) spíš ty bojuj, aby si přežila a byla v pohodě kočko... je už líp,?? aspoň trochu?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama